Drazí přátelé, odešel náš drahý a milovaný pan kardinál Miloslav Vlk. Odešel tiše, pokojně a smířeně. V okamžiku smrti nebyl sám, u lůžka byla rodná sestra. V pokoji se shromáždila jeho duchovní rodina. Zapálená svíčka, otevřené okno a tvář plná něhy dokreslovaly atmosféru lásky a silné lidské sounáležitosti. Čtěte dále Společně jsme se loučili, děkovali za jeho život a modlili se. Bolest ze ztráty, ale i smutek cítil každý z nás, ale také naději a radost ze shledání s Bohem, kterého pan kardinál celý svůj život miloval, kterému zůstal věrný a kterému dal svůj život. Pan kardinál Vlk velmi podporoval vznik a službu křesťanských domácích hospiců nejen v církvi ale v celé naší společnosti. Všichni si pamatujeme první návštěvu v Duze a jeho slovo: „Zde se realizuje jasné Boží dílo“. Velmi živě se zajímal o duchovní doprovázení a naše zkušenosti. Na opakovaná setkávání v Duze a ve Vinoři, myslím si, nikdo z nás nikdy nezapomene. Měl úctu k nemocným a trpícím, měl rád nás všechny. Vstupoval do našich životů a zajímal se o to, co každý prožívá. Hospicovou službu podporoval modlitbou. Zpráva o zjištěném nádoru plic mne velmi zasáhla. Druhý den jsem za ním jela do nemocnice s pláčem. „Jano, Tvé slzy jsou krásné, je to jako náruč mé maminky. Děkuji Ti. Víš, v tom všem, co teď prožívám, vím, že je to plán Boží lásky pro mě.“ Útěchu jsem dostávala já. Solidarita, ale především modlitba tisíců lidí, ho doslova nesla na vlnách Boží lásky. Do Karlína v Praze, kam se uchýlil, se sjížděli přátelé z Díla Mariina a mnoho dalších přátel mu návštěvou, telefonátem, ale především vytrvalou modlitbou projevovali lásku a blízkost. Při krátké hospitalizaci během chemoterapie pan kardinál vyprávěl o svém životě. Vzpomínal na dětství, na rodnou Šumavu, rodiče, sestry, studium. Dostávali jsme se do jiné reality, kde byla ryzí láska a pokoj. „Jano, děkuji Ti, to byl jeden z nejkrásnějších dnů mého života.“ Polykala jsem slzy dovnitř, ale několik mi jich stejně vyteklo z očí. Byl to ráj na zemi. Během další chemoterapie nehovořil o dětství, ale o jeho povolání ke kněžství, o porevoluční době, kdy byl uveden do funkce arcibiskupa a kardinála. Z jeho svědectví zaznívala věrnost a trvalá odvaha bránit hodnoty lidské společnosti. Uvědomovala jsem si, že bilancuje svůj život. Týden jsem v Karlíně pečovala o otce kardinála s jeho ošetřující lékařkou, která ho doprovázela po celou dobu a 10.2. ve 21.00 hodin jsem zaznamenala tato jeho slova: „Znovu a znovu poznávám, že když člověk ztratí lidské opory, v duši se objeví touha a otázka, co bude dál, pokračuje život dál? Nejen svět a vesmír má své zákony, ale v lidském nitru jsou zákony, které mu ukazují na touhu po životě, který nekončí. Křesťané používají termín – život věčný, toto člověk v poslední fázi svého života cítí zcela jasně. Tato touha je vlastní každému lidskému srdci, je to zákon, je to dar Stvořitele, vnukl jí Bůh. Člověk je určen k trvalému životu, je mu vlastní touha po lásce, milovat a být milován, po blízkosti s druhými lidmi. Člověk je určen ke společenství, my věřící si uvědomujeme, že člověk je stvořen k obrazu Božímu, to je k obrazu Trojice, ke společenství a má touhu po blízkosti a lásce. Má potřebu jí nejen získávat, ale dávat. Před delším časem v USA se konalo sympozium o kosmologii a oni došli k závěru, že vesmír nevznikl sám o sobě, musel mít začátek. Shodli se v tom, že na začátku musel být velice inteligentní program, který dal hmotě sílu a program vývoje, dal zákony, které platí obecně, ale člověk je nemůže změnit. Může je zkoumat, podmanit si hmotu, ale zákony hmoty nemůže změnit. Člověk je určen ke štěstí. V církvi se některé věci vyslovují slovy, která nejsou zcela srozumitelná, ale naše určení ke štěstí, to je zcela vlastní všem lidem. Tyto skutečnosti si člověk musí uvědomit a podle zákona, který má vtisknutý v srdci, je musí uskutečňovat. Jedině tak bude šťastný. Máme dojem, že jsme pány života a to je velký omyl! My si můžeme dávat zákony ve společnosti, ale ty základní zákony jsou dány v našem nitru a ty musíme respektovat. Jsou dány Stvořitelem, musíme je dodržovat právě k našemu štěstí. Tvá zkušenost z doprovázení právě toto, co Ti často říkám, potvrzuje. Základní určení člověka se dnes ale přehlíží a situace ve společnosti vytváří poměry až neúnosné. Často se říkalo v minulosti, že naše společnost je nejateističtější, ale když tady byl papež Benedikt v r. 2009 a jel sem s tím, že se s tímto postojem většinové společnosti setká, tak když se vrátil, říkal, že tento názor nesdílí. Když se díváme po naší společnosti, vidíme, že lidé se ptají, odkud a kam jdou, to známka změny, obnovy. Celkově ve světě se ozývá touha v hledání Boha. 11.2. ve svátek Panny Marie Lurdské, se objevily těžké komplikace, které si vyžádaly hospitalizaci. Jako mnoho jeho blízkých a přátel, navštěvovala jsem pana kardinála v nemocnici. Přinášela jsem mu slova těch, kteří se za něho modlili a pozdravovali. Při posledním rozhovoru mi řekl:„Satan Tě bude pronásledovat, počítej s tím. To dílo, ke kterému jsi byla povolaná, je velké a ty musíš mít sílu. Potřebujete mít silné duchovní zázemí. O Duze musí být slyšet a musí být vidět zvlášť teď, co jsou snahy uzákonit euthanasii. Budu se za tu sílu pro Tebe modlit.“ Bylo to velmi silné, řekla bych prorocké slovo člověka, který už byl v jiné realitě. Ptala jsem se ho, jak se mu daří, odpovídal, že výborně, že nic nepotřebuje a že je vše skvělé. Ve středu 15.3. jsem od něho dostala tento vzkaz: Bůh blízký, to je důležité téma dnešní doby. Pan kardinál byl do poslední chvíle věrný svému povolání. Byl knězem a byl odevzdaný do vůle Otce, trpělivý, smířený. Přijal z Jeho rukou tento plán lásky. Ačkoliv je nám smutno ze ztráty milovaného pana kardinála, věříme, že tato situace nezůstane neštěstím, ale stane se hodinou slávy, tak jako Ježíšův osud. Děkujeme Ti drahý otče kardinále, žes nám ukazoval svým celoživotním postojem skutečnost Boha blízkého. Skrze Tebe jsme byli přitahováni k lásce, kterou přinášíme k nemocným a umírajícím lidem neboť jak jsi nám často citoval: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali (Mat 25,40).“ Za Domácí hospic Duha v Hořicích, Jana Sieberová   [gallery link="file" ids="6972,6973,6957,6958,6974,6975"]