Ze života hospice aneb nic není nemožné...

      Když jsem navštívila hospic asi před 4 roky, vzpomínám si dobře na první pokoj.  Mladá,  34 letá žena, s pokročilým onkologickým onemocněním na lůžku. Kolem dokola spící kamarádky ve spacáku na zemi. Bylo ráno, z nemocnice jsem byla zvyklá - teploměry, koupel, atd. Kolegyňka sestřička si udělala: "Pssst, ještě spí, za M. přijely kamarádky z práce, v noci toho moc nenespaly, pořád si měly co povídat. Necháme je Jani spát." ( Nic není v hospici nemožné...)     V lednu letošního roku mě pozvala MUDr. Svatošová do hospice v Litoměřicích. Mezi dveřmi nás vítal pacient na vozíku. Na klíně měl svého psíka. "Nebojte se, pohlaďte si jí, je hodná, nekouše, říkal nám".  Fenka bydlela v pokoji svého pána. Do poslední chvíle ho neopustila. Personál se s láskou staral o pacienta i o fenku. Pravidelně jí venčil. Dnes má nový domov, u jedné sestřičky. Do útulku jí nedaly. ( Nic není v hospici nemožné...)       Pár úspěšných padesátiletých lidí. Práce, firma, časté,  luxusní dovolené. Nemoc udeřila v době, kdy s tím nikdo nepočítal. Paní P. byla vyčerpaná roční onkologickou léčbou. Do hospice nechtěla. Byla jsem při příjmu nemocné. Vyvětraný pokoj, vlající záclona v okně a milá sestřička. Manžel přišel do denní místnosti a říkal: "Sestři, děkuji". "Začpak?" Ptala se sestřička. "Viděl jsem po roce úsměv své ženy, za to  Vám děkuji." Pocit štěstí byl oboustranný. ( Nic není v hospici nemožné...)                                                             Pokračování příště...                                                                                                                 Jana Sieberová