Podporují nás

Ze života hospice aneb nic není nemožné…

      Když jsem navštívila hospic asi před 4 roky, vzpomínám si dobře na první pokoj.  Mladá,  34 letá žena, s pokročilým onkologickým onemocněním na lůžku. Kolem dokola spící kamarádky ve spacáku na zemi. Bylo ráno, z nemocnice jsem byla zvyklá – teploměry, koupel, atd. Kolegyňka sestřička si udělala: „Pssst, ještě spí, za M. přijely kamarádky z práce, v noci toho moc nenespaly, pořád si měly co povídat. Necháme je Jani spát.“ ( Nic není v hospici nemožné…)

    V lednu letošního roku mě pozvala MUDr. Svatošová do hospice v Litoměřicích. Mezi dveřmi nás vítal pacient na vozíku. Na klíně měl svého psíka. „Nebojte se, pohlaďte si jí, je hodná, nekouše, říkal nám“.  Fenka bydlela v pokoji svého pána. Do poslední chvíle ho neopustila. Personál se s láskou staral o pacienta i o fenku. Pravidelně jí venčil. Dnes má nový domov, u jedné sestřičky. Do útulku jí nedaly. ( Nic není v hospici nemožné…)

      Pár úspěšných padesátiletých lidí. Práce, firma, časté,  luxusní dovolené. Nemoc udeřila v době, kdy s tím nikdo nepočítal. Paní P. byla vyčerpaná roční onkologickou léčbou. Do hospice nechtěla. Byla jsem při příjmu nemocné. Vyvětraný pokoj, vlající záclona v okně a milá sestřička. Manžel přišel do denní místnosti a říkal: „Sestři, děkuji“. „Začpak?“ Ptala se sestřička. „Viděl jsem po roce úsměv své ženy, za to  Vám děkuji.“ Pocit štěstí byl oboustranný. ( Nic není v hospici nemožné…)

                                                            Pokračování příště…

                                                                                                                Jana Sieberová

Musíte být přihlášeni k přidávání komentářů. Přihlašovací jméno a heslo obdržíte na Váš mail. Žádosti o přístup na web posílejte na adresu uvedenou v kontaktech. Děkujeme za Vaše příspěvky.