Ze života hospice a jeho začátků...

„Náš tatínek se léčí už dlouho, ale teď má ale bolesti, nevíme si rady. Nechceme ho dávat do nemocnice a v novinách jsme se dozvěděli o možnosti domácí hospicové péče. Tatínek je slepý a nechodí. Asi se mu dělá proleženina na zádech.“ Vyrážím zimní krajinou do nové rodiny. V hlavě mi běží, co všechno budu potřebovat. Polohovací lůžko, antidekubitní matraci, opiáty na nádorovou bolest. Uf! Mám prázdné ruce, ale upřímnou touhu pomoci tomuto svému dalšímu pacientovi. Rodina mne čekala už netrpělivě venku před domem. Přisedla jsem si k nemocnému a podala mu ruku. Šátral po mém obličeji, aby si mě dokázal dobře představit. Usmívala jsem se při tomto zvláštním poznávání. Žádala jsem praktického lékaře, aby vykonal návštěvní službu, on mi však doporučil, ať rodina nemocného umístí do nemocnice. Bylo mi to líto, věděla jsem, že rodina si přeje pečovat. Svým postojem vyjadřoval nezájem o umírajícího člověka. Prosila jsem tedy svého manžela, aby po práci v nemocnici přijel a pomohl řešit nádorovou bolest. Přemýšlela jsem, že lůžko a matraci by nám mohli zapůjčit z hospice v Litoměřicích, kde jsem pomáhala nějakou dobu jako dobrovolná sestra. Velmi se mi ulevilo, když jsem měla jistotu, že pomůcky budou, ale musela jsem pro ně 150 km cestovat. Jen vozík za auto bylo ještě třeba někde vypůjčit. Mezitím přijel manžel, nemocného vyšetřil a naordinoval potřebné léky. Fyzická úleva přinesla pokoj a radost do celé rodiny. Druhý den byla sobota a my jsme cestovali s manželem pro polohovací lůžko a ostatní pomůcky. Ještě ten den jsme je nainstalovali u nemocného. „Ať jde ta sestra pryč, nechci jinou postel“, zlobil se nemocný. „Celý život mi stačil gauč a teď mám jít ležet někam jinam? To ani náhodou.“ Nepřesvědčovala jsem, ale jemně doporučovala lůžko využít. Proleženinu bylo třeba odborně ošetřovat a také bránit vzniku dalších. Pozdě večer, zcela vyčerpaná, jsem odjížděla domů. Druhý den volala rodina, že tatínek lůžko přijal a že spokojeně odpočíval i spal. Za pár dní se jeho stav prudce zhoršil. Odjela jsem do rodiny a poznala, že přichází loučení. V době, kdy jsem k nemocnému dojížděla, mi rád vyprávěl o svém životě a o tom, jak jako mladý chlapec ministroval v kostele. Třetí den jsem seděla s rodinou celý večer u lůžka nemocného, který byl už v bezvědomí a dodávala sílu jeho blízkým. Zdálo se jim, že tatínek na někoho nebo na něco čekal. Naznačila jsem, že je to třeba na pana faráře, o kterém mi poslední dny často a rád vyprávěl. Rodina přitakávala a po uplynutí dalších hodin mne požádala ať nějakého kněze přivolám. Asi za hodinu jsem uslyšela podupávání pod okny a oprašování sněhu. „Pokoj tomuto domu“, slyšela jsem srdečný hlas. Ve dveřích se objevila rozzářená tvář kněze. „Já jsem Pavel Rousek, farář z Vysokého Veselí, moc mě těší, to jsem tedy nevěděl, že v mé farnosti je nebe na zemi“. Všichni tím vlídným slovem doslova pookřáli. Krátce jsem panu faráři vylíčila situaci a požádala o modlitbu. Přisedl k nemocnému a tiše děkoval za jeho život. Po chvíli navrhl, že půjde sloužit do kostela mši svatou. Byla jsem udivena, vždyť byla pokročilá večerní doba a tak jsem se zeptala, zda můžu jít také. Lehce přikývl a řekl: “Pojďte“. Ve mši svaté jsme prosili za pokojný odchod nemocného a sílu pro jeho blízké. Poté jsem se vrátila do rodiny. Stačila jsem jen zavřít dveře a letmý pohled na muže mi dával poznat, že právě odešel. Chvíle ticha, která se rozprostřela ve venkovském stavení, byla posvátná. „Tatínek čekal na pana faráře“, konstatovala tiše jedna z jeho dcer. „Ano, je to tak“, přitakávali ostatní. Společně jsme upravili zesnulého na poslední rozloučení s celou jeho početnou rodinou a tímto rituálem vzdali úctu jeho životu. Jana Sieberová