02. 01. 2016, 19:50

Ze života hospice...

Dívám se s chvěním do tváře manžela, který mne navštívil brzy ráno v hospici, má utrápený výraz v obličeji a v očích se mu třpytí slzy. Trhaně vypráví o těžké nemoci své milované ženy, o všech svedených čestných bojích, o nadějích, které nabízela onkologická léčba, o těžkém a bezvýchodném stavu, který nastal nyní. Tiše poslouchám a v srdci se modlím. Nejednou se mi rychlí tep i dech při pohledu na datum nemocné, je totiž narozená ve stejný měsíc a rok jako já. Cítím, že mnou začíná prostupovat něco, co neznám. Strach… Kontaktuji lékaře na onkologii a vyptávám se na zdravotní stav, který je ale velmi komplikovaný momentálním zauzlením střev. Lékař se mnou hovoří o těžkém a náročném doprovázení a také vyjadřuje pochybnosti, zda je domácí hospic schopen zajistit odbornou lékařskou a sesterskou pomoc. Předpokládá, že nemocná brzy zemře. Cesta k nemocné byla lemována podzimní malebnou podkrkonošskou přírodou. Hladila mé nepokojné srdce a přinášela klid a mír. Strach ustupoval a do srdce přicházel pokoj. Byla krásná, křehká, odevzdaná, smířená. Pokojně sledovala mou tvář a já se vpíjela do tváře její. V citlivém rozhovoru se rodil něžný vztah dvou žen. Společně se mnou vstoupil do rodiny postupně celý náš hospicový tým. Jako mávnutím kouzelného proutku, dramatický stav, který jsme očekávali, nenastal, ale naopak se začal zlepšovat. Do rodiny přicházeli rodinní příslušníci a přátelé. Nemocná se těšila z každého dne, nepátrala a ani nehledala viníka své nemoci, byla silná a laskavá. Prudké zhoršení zdravotního stavu nastalo v době adventní. Vím, že si nemocná přála prožít Vánoce v kruhu svých blízkých a tak v rodině začaly probíhat přípravy, přicházeli kamarádi, prováděli vánoční úklid, pekli cukroví… Den před Štědrým dnem jsem s lékařem přijela do rodiny. Když jsem se sklonila u lůžka nad touto nemocnou, náhle mi vyklouzla na řetízku medailka Panny Marie. Žena se na ní pozorně zadívala a řekla: „Mohla byste mi vyprávět příběh narození Ježíše Krista? Já jsem si myslela, že ho někdo napsal pro radost dětí.“ Pohlédla jsem jí do očí a začala pozvolna vyprávět. Poslouchala pozorně. Vánoční svátky prožila bez komplikací zdravotního stavu, u rozsvíceného vánočního stromu, se svou rodinou. Ona sama pro ně byla tím největším vánočním darem. Čas odchodu se nezadržitelně blížil. Manželé lehávali každou noc ve společném manželském lůžku a i tohoto dne se vzbudili vedle sebe. „Přijeďte prosím, manželka mi najednou vydechla v náručí,“ plakal muž v telefonu. Zesnulá byla krásná, pokojná, něžná. Domácí hospic Duha by nemohl předávat naději, pokud by jeho tým nebyl ukotven v hlubokém duchovním životě. Duha není jenom uskupením lidí, kteří poskytují kvalitní paliativní péči, ale je mnohem více: je novým způsobem společenství, jehož ústředním bodem a srdcem je umírající člověk. V naší společnosti se smrti snažíme vyhnout, snažíme se ji schovat do nemocnic a ústavů. Když někdo umírá, odmítáme být tváří v tvář jeho smrti. Tento svět je ochuzen o účast v utrpení, o sdílení bolesti. Není dobré, abychom se takové konfrontaci vyhýbali. Vždyť skrze smrt se dotýkáme skutečného života. Jana Sieberová
Načítání stránky