Ze života hospice

Dvě ruce spojené v lásce pro druhého… Byla jsem zasažena příběhem, který jsem slyšela při dlouhém a náročném rozhovoru matky, která dostala kontakt na Domácí hospic Duha v Hořicích. Prosila o pomoc pro svého syna. Chlapci byl diagnostikován v jeho 17 letech sarkom. Podrobil se radikální operaci, chemoterapii, radioterapii. Zdravotní stav se přes aktivní onkologickou léčbu zhoršoval a metastazoval do ostatních orgánů. Po náročné onkologické léčbě sám požádal lékaře o její ukončení. Přál si být doma, se svou rodinou. Nic nedokázalo utišit hlubokou bolest v srdci matky. Z jejích slov bylo patrné silné utrpení. Mladý muž nás očekával venku na lavičce. Byl poznamenaný těžkou nemocí, velmi křehký, ale přitom všem nesmírně krásný. Podívala jsem se poprvé s velkým chvěním do jeho očí a tiše řekla: „Uděláme všechno, co bude v naších silách. “ Chlapcovo tělo se uvolnilo a ve smutku probleskl úsměv…Tajemná jednota mezi námi vyrostla téměř okamžitě. Nastalo intenzivní, tříměsíční období, kdy bylo nutné velmi pružně reagovat na symptomy pokročilého nádorového onemocnění. Rodina vytvářela kolem chlapce pevný kruh lásky a bezpečí. Objetí, úsměvy a polibky, vyjadřovaly výraz života a naděje. Oslava každého dne, který byl dobrý, přinášel radost nám všem. Pohled na umírající dítě znamenal pro rodiče silnou bolest. Očekávali jsme, že se dostaví pocity viny, dokonce i hněv. Mohly by se týkat kvality předchozí léčby a uvážlivosti všech rozhodnutí. Podpora  všech členů rodiny celým hospicovým týmem dávala možnost vytvořit silné společenství. Všichni, kdo chlapce milovali, si vzájemně dodávali sílu. Často jsme rozmlouvali o jejich společném životě a během krátké doby jsme cítili, že jsme součástí oněch radostí i strastí. Nic před námi neskrývali. Naše vzájemné přátelství mělo zcela konkrétní podobu. Láska matky k synovi, jak se nemoc zhoršovala, rostla každým dnem. Žádné hledání původce nemoci ani obviňování, žádné stížnosti, žádné známky podrážděnosti, jen věrná přítomnost. Tento postoj vyjadřoval hlubokou mateřskou lásku a něhu v tak prožívané silné bolesti. Nemocnému chlapci bylo jasné, že zemře.  Chtěl jen jedno, aby se zbytek svého života cítil lépe a aby mohl prožívat i radostné chvíle. Pokud to jeho zdravotní stav dovolil, navštěvovali ho jeho přátelé. Domem se často ozýval smích mladých lidí… Zdravotní stav se ale po delší době vážně zhoršil. „Chci už umřít…“, řekl nám jednoho dne velmi tiše. Své mamince dal za úkol nakoupit pro tři zdravotní sestry, které se u něho střídaly, tři nádherné kytice… „Děvčata, syn zemřel. Přijeďte prosím“. Vítala nás uplakaná mezi dveřmi. Hluboce jsme se objaly a delší dobu v objetí setrvaly. V matčině hlase byla i slova útěchy: „Byli jste všichni skvělí, tak starostliví, děkujeme.“ Chlapce jsme pomohly obléknout a upravit pro poslední rozloučení s rodinou, která se sjížděla. Neskrývaly  jsme s děvčaty před rodinou naše slzy. Poděkování a jejich pevné objetí, v nás zanechalo hlubokou stopu lásky, ale i prožívaného smutku, který jsme cítily. Po příjezdu do hospice nám vyhrkly slzy. Zároveň jsme vnímaly nové a ještě silnější spojení, které pronikalo do nitra našich srdcí. Pouta, která vznikají mezi námi a našimi pacienty jsou péče, soucit, láska k bližnímu, oddanost a věrnost. Odchod našeho mladého přítele byl pro nás všechny bolestný zážitek, ale zároveň velice životadárná silná zkušenost. Je třeba velice citlivě a s velkou pokorou v srdci kráčet na tato místa bolesti. Doprovázení vyžaduje hluboký osobní zájem, víru v hodnotu života a pevnou naději, která překoná hranice smrti. Naší službou vstupujeme do situací druhých lidí  a společně s nimi hledáme cesty, které vedou ke svobodě. Obdarování, která dostáváme zcela nezištně, pak vytváří ona  silná pouta lásky. Vím, že kdyby měl hospic čekat a vytvářet podmínky pro odchod tohoto chlapce celé dlouhé roky, mělo to mysl. Děkujeme, že nám bylo dovoleno prožít tak silný a jedinečný okamžik závěru lidského života. Jana Sieberová