Ze života hospice

Přinést naději… Ve 14 hodin mé sobotní příslužby zvoní pohotovostní telefon. Číslo, které vidím na displeji mi napovídá, že nevolá pacient, kterého máme v péči, ale někdo, koho neznám. „Hospic Duha Hořice, dobrý den,“ odpovídám klidně na výzvu. Na druhé straně se ozývá plačtivý a značně vyčerpaný hlas:  „Dobré odpoledne, naše maminka asi začíná umírat, chtěla jsem vám zavolat až v pondělí, ale nevíme si rady. Má bolesti, nevstala dnes z postele…“ Kolikrát jsem už slyšela podobnou výzvu, si za šest let hospicové služby nepamatuji. Zato pocity jsou vždy stejné a reakce jasné. „Prosím, nadiktujte mi vaše bydliště, do půl hodiny přijedeme i s lékařem.“ Cesta k nemocné vedla naší malebnou podkrkonošskou krajinou, byl čas na přemýšlení a modlitbu za dalšího pacienta. Už dávno je nám zcela jasné, že lékařská péče a víra zde představují zdvojenou terapii, která léčí celou osobu. Proto už jako tolikrát píšu zprávu modlitebnímu společenství a svěřuji nemocnou s celou její rodinou do společné modlitby. Opakující se zvuk přicházejících zpráv mne ubezpečuje o tom, že společenství se modlí. Cítím hlubokou vděčnost ke všem těm lidem, kteří se mnou nesou bolesti našich nemocných. Rodina nás netrpělivě očekávala mezi otevřenými dveřmi rodinného domku. První pohled do očí nemocné poodkrýval roušku strachu z přicházející smrti. Lékař pracoval jistě, klidně a profesionálně. Během třech hodin se podařilo odstranit většinu těžkých symptomů pokročilého nádorového onemocnění. Slzy, řinoucí se po tváři nemocné, se nám však zastavit nepodařilo. Nikde jinde nevidíte tolik utrpení, než mezi umírajícími lidmi. Přesto nikde jinde nenajdete tolik zjevný dar života uprostřed všech těchto ztrát. Cítila jsem, že jsem pozvána jít dál a tiše se zeptala, zda si žena nepřeje přivolat kněze. Chvíle překvapení, ale také jisté uvolnění bylo zjevné na tváři poznamenané smrtelnou nemocí. „A vy nějakého kněze znáte? Já jsem nebyla v kostele padesát let, děti by tenkrát nemohly na vysokou,“  říkala jakoby omluvně. Přikývla jsem: „Znám místního pana faráře, můžu mu zavolat, pokud chcete.“ „Budu moc ráda, děkuji,“  řekla jemně a přes slzy se poprvé se usmála. Asi za hodinu jsem s radostným chvěním přihlížela dojemnému setkání po mnoha letech, které se proměnilo ve velikou slavnost. Byla to přesně ta chvíle, kdy jsem cítila, že Bůh žádal, abych byla otevřená pro horizont, který se rozprostírá nad narozením a smrtí. Nemocná přijala svátost smíření, eucharistii a svátost pro nemocné. Je třeba podotknout, že celému dění přihlížel manžel a zbytek početné rodiny. Když jsem odcházela od nemocné, chytil mne za ruku a tiše pronesl:  „Myslíte si, že by mne pan farář také vyzpovídal? Ani já jsem nebyl mnoho let v kostele, ačkoliv jako chlapec jsem ministroval.“  Mé lehké přikývnutí vyvolalo na tváři úsměv a společnou jistotu, že naše srdce se nespokojí jen s kouskem lásky, protože toužíme po celém životě. Venku se zatím setmělo, ale nikomu z nás se nechtělo rušit ten posvátný okamžik. „Je čas jít domů,“  vyzval mne s úsměvem pan farář.  „Ano, je čas jít domů,“  přikývla jsem a sklonila se nad nemocnou. Chytla mne za hlavu, přitáhla ke svým ústům a políbila. „Děkuji za vše,“  řekla s klidným a zářivým výrazem ve tváři. Noční krajinou jsem se vracela domů a byla si vědoma skutečnosti, že na pár hodin jsem opustila bezpečnou zem a vztáhla ruce k Tomu, jemuž důvěřujeme. Co tedy podstatného se skrývá v hospicové službě? Jde o naději v tak konkrétní podobě, kterou naleznete pouze tam, kde je život zranitelný. Určitě nedokážeme vyřešit problémy všech těžce nemocných a také vyřešit systémově financování tohoto druhu péče. Jsme však oddáni těm, kteří nám byli svěřeni. To je naše poslání, k němuž jsme byli v této době povoláni a které jasně vyrůstá ve světle společenství. Jana Sieberová