Podporují nás

Ze života hospice

„Maminka má rakovinu, teď nemá žádné obtíže, ale já jsem se rozhodla, že vás požádám o pomoc, protože mám strach, že péči sama nezvládnu.“

Již druhý den po tomto telefonátu a návštěvě dcery v hospici byla nemocná do domácí hospicové péče přijata. V jejím vlastním prostředí jí navštívil lékař a zdravotní sestra. Zdrojem utrpení člověka nejsou pouze fyzické bolesti, které nemoc doprovázejí a které je možné vhodnými paliativními postupy vyřešit. Utrpení se ale projeví především následkem všech postupných ztrát. Záleží velmi na celém hospicovém týmu, aby dokázal vytvořit společně s rodinou kruh vlídného prostředí, kde nemocný se bude cítit přijat, ale především kde bude vnímat lásku.

Maminku doprovázela dcera a syn, kteří se dokázali dívat svým srdcem a velmi citlivě přistupovali k tomuto období jejího života.  V předvečer smrti se stav nemocné mírně zkomplikoval. Nemocná s námi začala tiše mluvit o svém strachu ze smrti.

V ženě se zviditelňovala zvláštní vnitřní síla, tak patrná u všech umírajících lidí. Dospěla v tomto období k vnitřní zralosti a duchovní velikosti a přála si poskytnout svátost pro nemocné z rukou hospicového kaplana. Tento vnitřní proces znamenal přípravu a především posilu na poslední a rozhodující boj. Nemocná odešla za pár hodin od této jasně vyslovené prosby velmi pokojně a vyrovnaně, uprostřed svých dětí, které tak milovala.

Naše společné rozloučení v hospici při mši svaté bylo poděkováním za tuto nám svěřenou ženu a za celou její rodinu. Připomínalo charakter vzpomínkové slavnosti. Při malém pohoštění jsme cítili, že naše vzájemná láska k těm, kdo žili před námi, není jen prchavým okamžikem, ale skutečností, přesahující veškeré lidské chápání času a prostoru.

Jana Sieberová

 

Musíte být přihlášeni k přidávání komentářů. Přihlašovací jméno a heslo obdržíte na Váš mail. Žádosti o přístup na web posílejte na adresu uvedenou v kontaktech. Děkujeme za Vaše příspěvky.