Ze života hospice

Vážení přátelé, setrvávám dnes blízko svého srdce a snažím se podělit o pocity, které se mne dotýkají. Chtěla bych vám psát o lásce… Každý člověk se musí připravit na svou smrt. Je to ale vůbec možné? Vždyť je to v protikladu k naší přirozené touze žít. V období konce života dorůstáme však k poznání, že lze přijmout naši vlastní smrtelnost jedině s vědomím, že pocítíme sounáležitost a lásku s lidmi, kteří nás doprovodí. Naše pacientka, o které vám budu psát, byla velmi silná žena. Netoužila po povzbuzování a ani nechtěla utěšovat. Ačkoliv s celým hospicovým týmem od počátku spolupracovala, odmítala duchovní pomoc založenou na náboženském přesvědčení, které nesdílela. Nemocná žila do vypuknutí své nemoci aktivním životem. Od té doby, co nemoc pokročila, začala být plně závislá na svém okolí. Pro děti nebylo jednoduché přijmout, jak jejich maminka upadá do stavu naprosté závislosti. Tři měsíce nám tato nemocná ukazovala cestu, jak se připravuje na svou smrt. Jasně jsme si všichni uvědomovali, že je darem nejen pro svou dceru a syny, ale také pro nás. Věděla, že na její pracovní úspěchy se brzy zapomene, ale vnímala, že na společný čas v období jejího umírání, její děti nezapomenou. Den před úmrtím jsme byly se sestřičkou na pravidelné návštěvě. Nemocná byla už velice slabá, ale usmála se na nás tak, že naše srdce zalila radost. Věděly jsme, že je připravená odejít. Dcera dokázala o maminku pečovat s takovou láskou, která neměla hranic. Péče o maminku, která neměla žádné vyhlídky na uzdravení a bolest v srdci milující dcery, otevřela v jejím nitru zcela nový prostor, kde začala pozvolna růst naděje. Dcera v den odchodu své maminky pochopila, že v utrpení se zviditelňuje zvláštní síla. Poslední slova milující matky, která opouští své drahé děti byla: „Dej mi požehnání na cestu, já už musím jít“. Dcera neskrývala slzy a ani bolest. S maminkou se gesty, polibky a objetím láskyplně loučila. Za několik málo hodin po této větě vydechla nemocná naposledy. Když jsem do rodiny pozdě v noci přijela, vnímala jsem velmi silně ovzduší plné něhy a pokoje. S dcerou jsme maminku připravily na poslední rozloučení. Věděla jsem, že modlitba, kterou jsem na závěr pronesla nad zesnulou, má charakter slavnosti. Vzájemné objetí, které jsme si s dcerou projevily, odkrylo lásku. Odjížděla jsem teplou a tichou nocí domů a v srdci prožila hluboký vděk, že není třeba hledat Boha v nebeské dálce, ale v nitru člověka. Jana Sieberová