Podporují nás

Ze života hospice…

Studentka University J.A. Komenského, která doprovázela posledním obdobím života svého dědečka, pacienta Domácího hospice Duha v Hořicích, sepsala zápočtovou práci z předmětu Etika v pedagogice. S jejím svolením vám přinášíme určitou část.

 

Zhruba  před rokem v září jsem se dozvěděla, že můj dědeček umírá. Měl rakovinu plic. V tu dobu jsem pracovala v zahraničí a neměla jsem možnost přispěchat domů a pomoct rodině v této těžké chvíli. Útěchou pro mě byl internet. Mamka mě denně informovala o průběhu nemoci, o dění doma a já byla ráda, že jsem v obraze. Bylo to pro mě důležité, protože jsem nemohla být doma se svými nejbližšími a sdílet s nimi společnou bolest z blížící se ztráty milovaného člověka.

Doma jsme přemýšleli, jak našemu dědovi nemoc co nejvíc ulehčit. Pobyt v nemocnici jsme zavrhli hned. Stav českých nemocnic, konkrétně Léčeben dlouhodobě nemocných a podobných zařízení, v nichž umírají lidé  je neakceptovatelný. Už z důvodu nedostatku osobního přístupu a péče.

 

Díky doporučení jedné společné známé jsme se spojili s mobilním hospicem Duha v Hořicích. Okamžitě nám nabídli pomoc. Přijali nás, vyslechli a nastínili možné cesty.

 

Poradili nám, nabídli služby lékaře, 24hodinovou pohotovost na telefonu, zapůjčení potřebných zdravotních pomůcek (polohovací postel, antidekubitní matrace, kyslíkový přístroj atd.). A to vše včetně pravidelných kontrol nemocného. Byli jsme seznámení s možnostmi moderní paliativní medicíny a ujištěni o tom, že nebudeme  na tak těžkou životní situaci sami.

 

Milé a vždy ochotné sestřičky hlídaly stav nemocného a byly připraveny kdykoliv přijet a reagovat na potřeby pacienta dle jeho momentálního stavu. Nenásilnou formou zahrnuli svou péčí celou naši rodinu, často i dlouhé hodiny seděly u lůžka nemocného a povídaly si s námi se všemi. Docílily tak nejen tatínkova smíření se se smrtí, ale i my ostatní jsme začali brát blížící se ztrátu nejbližšího jako neoddělitelnou  součást lidského bytí, která nemusí být nutně tím nejhorším zážitkem v životě.

 

Byla jsem ráda, že jsem pro svoji mamku vrbou, které se mohla svěřit a ulevit si tak. Kolikrát je lepší se někomu vypsat, protože některé události jsou slovy těžce sdělitelné.

 

Jediné co jsem si přála, bylo stihnout rozloučení s dědou. Někomu se může zdát sobecké, že ho svým způsobem a podvědomě nutím zůstat mezi námi a on by mezitím už rád odešel.  Ale v tu chvíli mi přišlo nemyslitelné, že bych ho nestihla.

 

Na jednu stranu mě stále mrzí, že jsem se nestihla s dědou rozloučit, na druhou stranu jsem ráda, že zemřel v klidu rychle a bez bolestí. Vím totiž, že doma o něj bylo postaráno, jak nejlépe to šlo. Mamka dědu o mě a o tom, že na něj myslím často informovala.

 

Dva dny před koncem sezony a zároveň odjezdem domů za svou rodinou, se mi mamka neozývala. Mě to ani divné nepřišlo, měla jsem hodně práce a myslela jsem si, že si chce jen odpočinout.  Najednou mi volala, že děda to má už za sebou. Já jsem pracovala v Rakousku a představa, že mám řídit 650 km s vědomím, že jsem se nerozloučila, mě rozesmutnila. Teď zpětně to ale vidím pozitivně, protože si myslím, že mě děda celou cestu domů doprovázel a dával na mě pozor.

 

Díky rodině a Hospici Duha se děda v závěru svého života netopil v depresích, ale naopak se usmíval očima a stále rád vtipkoval. Jsme vděčni všem, za jejich citlivý přístup, péči a lásku, kterou jsme z nich cítili.

 

Také za jejich vyprávění obyčejných lidských příběhů  ze života jiných lidí, kterým umírají blízcí, často i velmi mladí. Zní to až neuvěřitelně, ale díky pracovníkům hospice jsme získali nad touto životní etapou nadhled, dokážeme se o ní bavit a nevzpomínat s bolestí, ale s radostí.

 

Existence hospiců je nenahraditelná a nesrovnatelná s péčí nemocnic, jejichž úkolem je léčit a ne doprovázet  nevyléčitelně nemocné. Byla to krásná a nepřenosná zkušenost pro celou naši rodinu.

 

S chutí jsem se pustila do tohoto tématu, protože mi bylo a je blízké. Věřím, že do budoucna pro mě budou tyto situace schůdnější a budu je brát více s nadhledem. Měla jsem potřebu na toto téma vypracovat seminární práci, protože díky ní mam lepší pocit z úmrtí svého dědy.

 

 

 

 

 

 

 

Musíte být přihlášeni k přidávání komentářů. Přihlašovací jméno a heslo obdržíte na Váš mail. Žádosti o přístup na web posílejte na adresu uvedenou v kontaktech. Děkujeme za Vaše příspěvky.