Ze života hospice

Jednoho dne se na mne telefonicky obrátila onkologicky nemocná žena s prosbou, zda bych jí nepomohla dobře zemřít. Bydlela ode mne asi sto kilometrů daleko a v dosahu nebyla dostupná hospicová péče. S pokročilou rakovinou bojovala dlouhé roky. Byla statečná, moudrá a citlivá. Poznávaly jsme se jako dvě ženy, manželky a matky. Nevnímaly jsme pocity cizosti, v našem vztahu rostla důvěra, pochopení, přátelství a láska. Své utrpení a ztrátu schopností snášela pokojně a trpělivě.

V jednom okamžiku nastalo prudké zhoršení zdravotního stavu a byla nutná punkce plicního výpotku v nemocnici. Koupila jsem velkou barevnou kytici a vydala se druhý den do nemocnice. Třílůžkový pokoj, unavené tváře poznamenané těžkou nemocí, neosobní personál, vykonávající zdravotnické a ošetřovatelské úkony. Fyzická křehkost společně s úsměvem ve tváři, vypovídaly o vnitřním pokoji a míru.

Cítila úlevu od dušnosti, byla klidná a vyprávěla mi o rodině, o svých rozhodnutích, o zcela novém pohledu na život. Naslouchala jsem jejím slovům s úctou. Požádala mne, abych jí pomohla vyčistit zuby…, tak intimní přání. Plánovaly jsme přijetí do lůžkového hospice.

Ke konci návštěvy jsme se spolu začaly modlit. Rostla mezi námi naděje, která dávala prožívanému utrpení smysl. Děkovala jsem za společný čas, za přátelství, za rady, které mi dávala. Objala jsem její křehké tělo a rozloučila se. Tato má návštěva byla poslední. Za dva dny v nemocnici zemřela.

Jana Sieberová