Ze života hospice

Rozhodnutí odmítnout onkologickou léčbu, je krok odvážný. Setkáváme se občas s těmito nemocnými a doprovázíme je na jejich cestě. Velmi důležitý je první rozhovor a vstup do rodiny, kde nemocný žije. Pohled do očí, dotek, upřímný zájem a společné hledání cesty, která je před námi. Nastavení léčby bolesti a dodání kompenzačních pomůcek je samozřejmostí.

Dívám se s bázní a chvěním na tuto nemocnou ženu, která se nám svěřuje se svým životním příběhem a se zákeřnou nemocí, která vypukla tak náhle. Vnímám její gesta, úsměv, otevřené srdce. Vyprávěla nám dlouze o svých blízkých, které velmi miluje. Nemoc v té chvíli neexistovala. Byla jen tichá přítomnost, respekt a úcta k člověku. Bylo třeba nastavit plán péče a podpořit touhu žít.

Hluboce a důvěrně jsem v srdci děkovala, že můžu být s týmem domácího hospice přizvána do okamžiků, tak klíčových v lidském životě. Cítila jsem, že každá chvíle, je chvíle posvátná. Zdravotní stav byl vzhledem k závažnosti onemocnění poměrně dlouhou dobu bez výrazných komplikací. Nicméně po čase se nemoc ozvala a bylo třeba pružně reagovat na celkové zhoršení.

Vytvářeli jsme s rodinou a celým naším týmem vřelou a klidnou atmosféru. Přicházel čas, kdy bylo třeba méně slov, ale více ticha u lůžka nemocné. Čas, který je tajemstvím. Odešla jednoho dne klidně uprostřed svých blízkých, tak, jak si přála. Doma.

Děkuji této rodině, že jsme se na určitý čas stali její součástí. Děkuji za projevy lásky a něhy. Známe tíhu a bolest z odchodu blízkých lidí, ale také známe zvláštní pokoj, který se rodí v době umírání.

Za tým Domácího hospice Duha,

Jana Sieberová