Podporují nás

Město Hořice Královéhradecký kraj NF AVAST Nadace Agrofert Lesy ČR Biskupství královéhradecké Nadace KB Jistota Domácí hospic Duha Výbor dobré vůle Kubištovy Hořické trubičky - JANKA Nadační fond Pepina Strix Hořice Kimtex Petráčkovy hořické trubičky Město Nová Paka Město Lázně Bělohrad CWS boco Michal Súkup

Ze života hospice

Každý den v domácím hospici je jiný, protože přináší situace, které dopředu nenaplánujeme. V jeden den prožíváme vděk za dlouhověkost a nekomplikovaný průběh v doprovázení našeho pacienta a zároveň jsme konfrontováni s utrpením rodičů, kterým umírá dítě.

Když se obrací rodiče s prosbou v doprovázení dítěte, vždy nás nově zasáhne bolest, která vystoupí až k povrchu lidského srdce a zvedne se jako silná bouře, která se nedá ničím utišit. Každé vyřčené slovo útěchy může znamenat falešné a prázdné gesto. Je třeba vstoupit do tohoto období prožívání těžké nemoci s láskou a upřímnou blízkostí a poskytnout vše, co paliativní péče přináší. Nejen potřebné léky, zdravotnické pomůcky, ale především schopnost našeho srdce poponést kříž tak kruté bolesti.

Smrt vždy bolí a loučení nese pláč. Přicházíme o někoho, koho jsme milovali. Přesto i v tomto období lze přijímat a prožívat vděk za celý společný život, i když trval jen krátce. Často u lůžek našich nemocných slýchám slova, která nejsou až tak běžná v našem světě, často vidím gesta, která říkají mám tě tolik rád. Slýchávám vyprávění o všem, co v rodině prožívali, z čeho se radovali, v čem selhávali. Stáváme se přáteli a spojenci na různě dlouhou dobu.

I v tomto doprovázení se poskytovala péče doma, uprostřed široké rodiny. Celý náš tým byl nepřetržitě k dispozici. Dařilo se nám ulevit od obtížných symptomů nádorového onemocnění. Zdravotníci, včetně lékaře a sociální pracovnice, se u lůžka pravidelně střídali. Spíše tichou přítomností dávali najevo hlubokou a upřímnou účast a pochopení.

V jeden den se v rozhovoru otevřela existenciální otázka: „Proč právě naše dítě onemocnělo? Kde najdeme naději? Končí smrtí život?“ Byl to posvátný okamžik, kdy bylo dovoleno vstoupit do nitra člověka. Shodli jsme se na tom, že loučení je vždy bolestné, ale že každé lidské srdce touží po naději. A že tato touha je vepsaná v srdci každého člověka. A že za smrtí musí něco pokračovat dál…Vše bylo najednou projasněné a úlevné. Sejdeme se. Otevřela se perspektiva. Nebyla to falešná naděje, ale byla to rodící se víra v život po smrti.

Silné objetí rodičů mi dalo poznat, že si rozumíme a neseme bolest společně. Byli jsme všichni spojenci na cestě. Rozuměli jsme si beze slov, jen pohled do očí nám stačil. Rodiče dál věrně setrvávali u lůžka. Smrt přišla něžně…

Až pozdě večer, když jsem rekapitulovala jeden den v hospici, mi hlavou proběhlo, kolik bojů jsem za deset let musela ustát v realizaci domácí hospicové péče v Hořicích. Kolik odvahy jsem potřebovala k tomu, abych vydržela ten dlouhodobý běh. Ale v srdci jsem měla naprostou jistotu: Mělo to všechno svůj smysl.

 

Jana Sieberová

 

Musíte být přihlášeni k přidávání komentářů. Přihlašovací jméno a heslo obdržíte na Váš mail. Žádosti o přístup na web posílejte na adresu uvedenou v kontaktech. Děkujeme za Vaše příspěvky.