20. 07. 2018, 12:10

Ze života hospice

„Mám nádorové onemocnění s metastázami, ačkoliv je mi teprve 30 let, jsem jistě terminální pacient. Našla jsem si vaši službu na internetu, přijeďte prosím k nám domů. Myslím si, že mi moc času nezbývá“, slyším rozechvělý hlas v telefonu. V hlavě mi běží celá řada věcí, které budeme potřebovat k péči. Mezitím volám kolegyni v hospici s tím, že jedeme do rodiny.

Asi za půl hodiny stojíme před krásným domem, který ještě voní novotou. Dveře nám otevírá tatínek a maminka. Oči mají zarudlé od pláče, jejich tvář je plná bolesti a utrpení. Vstupujeme do pokoje, kde na lůžku odpočívá krásná mladá žena. Její rysy vykazují známky pokročilého onkologického onemocnění, ale její tvář je pokojná. Vypráví nám o své nemoci. O zjištěných metastázách, které byly již na počátku. Popisuje, co prožívala při operaci, chemoterapii, radioterapii. V postýlce vedle ní, spí její dvouletý syn. Přichází manžel, aby byl své ženě nablízku a seznámil se s týmem hospice. S úctou nasloucháme silnému životnímu příběhu mladých lidí, kteří se do sebe zamilovali, po svatbě zrekonstruovali dům, narodil se jim syn a měli spoustu plánů. Krátce po porodu přišla nevyléčitelná nemoc a boj o život.

K nemocné přijíždí lékař hospice a ordinuje opiáty na nádorovou bolest, která je patrná zvlášť při pohybu a infusní terapii. Do rodiny umístíme polohovací lůžko, podáme patřičné léky a monitorujeme fyziologické funkce. Rodina je vděčná, že nemocná nemusí do nemocnice a že všechny potřebné úkony spojené s nemocí, je možné obstarat doma. Plánujeme návštěvu na další den. Postupně poznáváme celou rodinu, sourozence, ale také babičku a dědečka, kteří svou nemocnou vnučku často navštěvují.

Nemocná žena mi v jednom z mnoha rozhovorů, které vedeme, sděluje, že se nebojí smrti, ale pláče, protože ví, že opustí svého malého synka, který netuší, že jeho milovaná maminka umírá. Také mi svěřuje, že rodiče navrhují léčbu léčitele, která by jí měla, dle jejich úsudku, prodloužit život. Ptá se mě, co si o tom všem myslím. Nořím se do jejich krásných modrých očí a vnímám, že musím být pravdivá. Říkám, že sama bych respektovala principy paliativní péče a léčitele odmítla.

Atmosféra v rodině je velmi napjatá. Žena pláče. Vidím, že je zcela vyčerpaná, a že rodina místo ní rozhoduje o tom, co bude následovat. Vzpomínám na desítky podobných situací, kdy rodina rozhodovala za nemocné, kteří neměli sílu se již bránit. Byli křehcí a podlehli tomuto tlaku. Přivolávám lékaře, aby se k dané situaci vyjádřil a vysvětlil, že klid, láska, domov a dané postupy paliativní mediíny, jsou tím nejlepším lékem, který žena v těchto okamžicích potřebuje. Slovo lékaře, je slovo velmi podstatné a můžeme se o něho opřít. Nicméně vím, že celá situace se jeví jako bezvýchodná. V rodině je hmatatelný a všudypřítomný strach ze smrti.

 Zdravotní stav ženy se každým dnem prudce zhoršuje. Přestává přijímat stravu, tekutiny zajišťujeme infusní terapií. Většinu času tráví na lůžku, je stále více unavená, přestává komunikovat, často spí. Rodinní příslušníci zoufají a snaží se najít viníka nemoci své drahé dcery. Obviňují lékaře, že nemoc objevili tak pozdě. Občas agresivně reagují i na naši přítomnost. Vím, že v jejich postoji se skrývá krutá vnitřní bolest z odchodu, který se blíží. Chtějí smrt, která stojí již opodál, zastavit. Nemají sílu, nemají víru, ale mají lásku! Svou dceru milují. A kde je láska, tam je Bůh přítomen.

V jedné vyhrocené situaci, v pláči a nářku téměř všech rodinných příslušníků, jsem cítila, že můžu říci o naději. Navrhla jsem rodině, zda bych si se všemi příslušníky mohla krátce promluvit. Tatínek se ptal, co můžu vhodného říci v situaci, kdy umírá jeho milovaná dcera. A podotkl, že nestojí o falešnou útěchu a příliš mnoho slov.

 Seděli jsme u velkého kuchyňského stolu. Pohledem jsem zjistila, že jsou přítomni všichni. Manžel, synek, rodiče, prarodiče, sourozenci. Zachvěla jsem se bázní a soucitem před všemi těmito lidmi, kteří sledovali mou tvář. Řekla jsem jim jedinou větu: „Věřím, že život vaší dcery, manželky a sestry, smrtí nekončí, ale bude pokračovat dál.“ Bylo absolutní ticho, snad jen tlukot mého srdce prozrazoval drama přítomného okamžiku.

 První mi pohlédl do očí tatínek. „Jak víte, že právě tuto větu jsem potřeboval slyšet?“ „Nevím to přesně“, špitla jsem tiše. „Srdcem jsem cítila, že právě teď vám všem můžu říci o naději.“ „Už dávno se modlím“, řekla uplakaná babička náhle.“  Jsem stará a mám zemřít místo vnučky“, rozplakala se naplno. „Mami, já věřím, že budeme všichni dál žít, vždyť není možné, abychom se v tom vesmíru ztratili“, řekla sestra. Naplno se rozvinul duchovní rozhovor, který by rozhodně dopředu nešlo naplánovat.

Rodinní příslušníci si ve svých srdcích našli víru. Víru něžnou, víru, která se rodí v okamžicích umírání. V jejich slovech a vzrušených gestech, se odráželo poznání odvěké touhy člověka po Bohu. Tuto touhu odkryl čas umírání, čas vzácný a pro život každého člověka tak podstatný. Jejich tvář se proměnila, v jejich bolesti a slzách, se objevila naděje. Odcházela jsem domů vyčerpaná, ale šťastná a vděčná.

U nemocné se střídal náš hospicový tým velmi intenzivně. S láskou a úctou jsme doprovázeli nejen nemocnou, ale také její rodinu. Společně, v jednotě a lásce, jsme došli do cíle. V okamžiku smrti byli s dcerou její milující rodiče. Je to posvátná chvíle a čest, kdy nemocný člověk zemře v přítomnosti nás, zdravotníků. Stála jsem s lékařem, který je i mým manželem u lůžka zesnulé ženy a děkovala v srdci Bohu za čas, který jsme prožili.

Zbývalo upravit zesnulé tělo, zapálit svíčku, otevřít okno a pomodlit se za nemocnou, která nás vpustila do svého srdce. Poděkovat za život, který nám byl svěřen a který něžně odešel. Poděkovat rodině za lásku, blízkost i boj, který s nevyléčitelnou nemocí statečně sváděli. Jeden po druhém jsme si objetím vyjádřili silnou lidskou sounáležitost. Uvědomovala jsem si, že máme v hospici veliké bohatství – dostatek času pro naše nemocné, přizpůsobení se rytmu jejich prostředí, ve kterém žijí, ale především - že máme víru, nevyčerpatelný zdroj síly a lásky.

Jana Sieberová

 
Načítání stránky