22. 02. 2016, 10:51

Ze života hospice...

První, co mne zaujalo v tváři toho těžce nemocného člověka, který přišel k nám domů, byly jeho oči. Smutné, usoužené, ale s touhou žít…Přinesl mi zprávu z onkologie, která hovořila zcela jasně. Nádor s metastázami pokročil tak, že se nedal už nijak léčit. „Chtěl bych být doma, pomůžete mi?“ říkal mi mezi dveřmi chvějícím se hlasem. „Ano,“ odpověděla jsem tiše. „Děkuji,“ mírně se na mě usmál. „Přijedeme dnes k vám domů a domluvíme si všechny okolnosti péče.“ Odjela jsem se svým mužem lékařem setmělou krajinou a ani jeden z nás nemluvil. V hlavě nám vířilo plno myšlenek a otázek. Myslím si, že jsme z nadcházejícího setkání cítili určitou obavu. Člověk, který nám šel pomalým krokem otevřít, nevypadal ale nijak smutně. Sedli jsme si v jídelně a poslouchali vyprávění o jeho životě, nemoci, prožívaném strachu ze smrti a o touze žít. V těchto chvílích sdílené bolesti se mezi námi otevírala ona tajemná jednota. Lékař profesionálně nastavil léčbu bolesti a já plánovala první návštěvy. Začínalo další doprovázení… Blížil se advent a venku bylo patrné, že příroda se chystá k odpočinku. Nemocný mě často žádal o projížďku městem. Chápala jsem, že se touží rozloučit s místy, která měl tak rád. V domě jsem často nacházela přátele, kteří společné chvíle pojímali jako slavnost. Přicházela jsem v průběhu těchto dní každý den a měla radost ze smíchu, který se po domě rozléhal. Napadl první sníh a venku se prudce ochladilo. Blížily se Vánoce a Nový rok. „Přál bych si s vámi, Jano, prožít Silvestra, bude mým posledním v životě.“ „Přijedu ráda,“ odpověděla jsem. Vánoce trávil radostně se svými přáteli. Snažil se být pro ně, nehovořil o nemoci, ale každému děkoval za společné chvíle. Byli pro něho tím nejkrásnějším vánočním dárkem. V posledním dni v roce byl slabý a téměř nevstával z postele. Přinesla jsem malou láhev šampaňského vína na půlnoční přípitek. Byli jsme sami, poslouchali hudbu, čekali na půlnoc a dlouze se dívali z okna na nebe plné hvězd. Několikrát během večera vyčerpáním usnul. Oba jsme věděli, že času moc nezbývá. Přesně o půlnoci jsme si připili. „Jano,“ řekl unaveně, „děkuji vám za veškerý čas, za úlevu, kterou jste mi přinesla v podobě všech léků, ale především za to, že jste se mnou byla. Jsem připraven odejít. Se všemi jsem se už rozloučil a všem poděkoval. Bylo to pro mne moc důležité.“ „Teď bych šel spát.“ Pomohla jsem mu do lůžka a stiskla jeho ruku. V tom úsměvu bylo všechno. Láska, poděkování, vděk. Ryzí cit, který se rodí v umírání. Přátelství, které ani smrt nerozdělí. Odešel tiše a smířeně za pár dní. Jana Sieberová
Načítání stránky