Podporují nás

Město Hořice Královéhradecký kraj NF AVAST Nadace Agrofert Lesy ČR Biskupství královéhradecké Nadace KB Jistota Domácí hospic Duha Výbor dobré vůle Kubištovy Hořické trubičky - JANKA Nadační fond Pepina Strix Hořice Kimtex Petráčkovy hořické trubičky Město Nová Paka Město Lázně Bělohrad CWS boco Michal Súkup

Z odkazu pana kardinála Miloslava Vlka

Život mluví 3.6. 2015

Téma „hospice“ a otázky související se v poslední době stávají hodně aktuální, ne pouze z hlediska zdravotního a sociálního, ale i z hlediska věroučného a existenciálního. Ve světě sílí trend hledání hodnot, hledání smyslu života a jeho perspektiv. Svědčí o tom aktuálně bohatá literatura doma i ve světě (více na toto téma „Jak změnit svět“).

Zkušenosti hospicových týmů, které doprovázejí nemocné v terminální situaci života, o tom jednoznačně mluví. Fyzické bolesti může lékařská věda více méně zdárně ztišit nebo i odstranit. Ale v terminální životní situaci často trápí člověka řada jiných utrpení a bolestí, na které ani dnes tak vysoce rozvinutá medicína nemá lék. Nejčastěji je to osamocení. Člověk se cítí tváří v tvář blížící se smrti osamocen, sám, i když ostatní tělesné potřeby mohou být uspokojeny. Je totiž stvořen pro společenství, k obrazu Trojice.

Jeho existenciální určení je být s druhými a pro druhé a naopak, aby o mne někdo měl zájem, abych byl pro někoho potřebný a užitečný. Celý život člověka probíhá právě v tomto stylu. Když je zdráv, cítí své schopnosti, kterými si tuto „potřebu“ může případně zajistit. Cítí, že ho druzí nějak potřebují, že je pro někoho užitečný. Ale v terminálním stavu má pocit, že „je k ničemu“, že nemůže být „pro druhé“, že je naopak možná na obtíž, že překáží. Nemá síly si sám zajistit, aby „byl s někým“. V takové situaci se projevuje „obnažené nitro člověka“, „existenciální“ bolest z toho, že je sám, ale také základní určení člověka, „být pro“, které mu ani nemoc neodejme.

Na prvních stránkách bible je řečeno: „Není dobré, aby člověk byl sám…“ /Gn 2,18/. Tuto „identitu“ člověka lze také vyjádřit jiným pojmem, který vyjadřuje i druhý směr, zpětnou vazbu: člověk je stvořen, určen k lásce, která přichází od druhých.

Ne vždycky mohou v nemocnici tyto „potřeby“ zajistit. A tady je důležité, aby ti, kteří žijí okolo něho, v rodině, aby si tuto skutečnost uvědomovali, a na ni příslušně reagovali. Pokud blízcí, kteří jsou kolem umírajícího, nemohou z jakýchkoliv důvodů tuto službu plnit, nastupuje tady funkce sester z hospicového týmu, které přicházejí nejdříve poskytnout minimální potřebnou lékařskou službu, a ony mohou zajistit a také zajišťují (mnohdy i v noci) tuto „potřebu“, která je vlastně součástí „léčebné“ péče v této fázi nemoci. A i když nemocný už nemluví a má třeba zamhouřené oči, přece jen vnímá pohlazení, jestliže ho někdo drží za ruku, prostě fyzickou blízkost. V této situaci je velice důležité a léčebné – a člověk na to velmi slyší – vhodně ujistit, zvláště když se jedná o člověka věřícího, že Bůh, který ho má rád, který je milosrdný a vše odpouští, je mu stále blízko a neopouští ho. V terminální situaci člověk většinou nediskutuje, ale ve své kritické situaci velmi živě vnímá naději a přijímá ji.  Ujištění, že život jde dál, že se setká se svými, kteří ho předešli, až projde smrtí, je na tento strach lékem.

Tento strach totiž odkazuje na skutečnost, že v hloubce srdce člověka je vtisknutá touha, kterou ve své písni „Závidím“ vyjádřil písničkář Grossmann, nemocný leukémií a „odsouzený“ na smrt: „Vždyť já chci jen žít, jak žít se má…“

Také Světová zdravotnická organizace počítá s tím, že součástí poskytované pomoci v takové situaci, je rovněž péče duchovní.

Právě s pocitem osamocení často souvisí strach z nebytí, z prázdnoty, ze smrti, z konce. Tento strach trápí zvláště lidi, kteří nemají víru v život pokračující po smrti. Na tyto bolesti, na tato trápení nejsou jiné léky, než přinášet naději. Hospicoví pracovníci by mohli k těmto úvahám přinést stovky konkrétních potvrzujících zkušeností.

Jsou také často případy, že někoho trápí pocit nevyrovnané a neodpuštěné viny, vztahy s těmi nejbližšími. Tady by hospicoví pracovníci měli velmi citlivě podporovat prohlubování vzájemných vztahů a jednoty s příbuznými, kteří jsou okolo nemocného. Mluvit i s nimi. Často se takovými vzájemnými rozhovory vytvoří atmosféra porozumění a odpuštění a nemocný se velmi uklidní.

Situace člověka v terminálním stavu prozrazuje jeho identitu, k čemu člověk je a jak „funguje“. Tato identita člověka je potvrzována i na „opačném“ konci života – u dětí. Ještě než dítě rozumí slovům a dříve než umí mluvit, je jeho základní komunikací se světem, s okolím, dotyk, hlazení, políbení, úsměvy, tón hlasu… Dítě z toho vyrozumí: tady jsem přijato, tady mě mají rádi. Od nejútlejšího věku potřebuje dítě cítit blízkost. To je i neuvědoměle v hloubce jeho duše. Pokud tato základní existenční potřeba není naplňovaná, může docházet k „defektnímu“ vývoji osobnosti. A to se často projevuje v nenormálních, defektních projevech v pozdějším věku. Možná, že i zde pramení různé stíny mezilidských vztahů v dnešním světě. Tyto skutečnosti nám dokazují, že sám člověk není suverénním pánem svého života, že je zasazen do sociálních kontextů, které ho od samého začátku ovlivňují, ze kterých musí vycházet a se kterými musí ve svém životě počítat.

kardinál Miloslav Vlk

Hospicové hnutí 14. 5. 2015

Na toto téma jsem na těchto stránkách psal už u příležitosti velkého rozruchu, který způsobil pan prezident tím, že údajně mluvil o hospicové službě před papežem. Tam jsem probíral tuto problematiku podle reálné situace, která u nás v hospicovém hnutí existuje. V závěru toho článku jsem vybízel ke studiu materiálu viceprezidenta Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče v ČR dr. R. Huneše a mluvil jsem o nutnosti „společně vést dialog o tam uvedených potřebách této oblasti“.

Když jsem tento článek psal, to už Jana Sieberová, vedoucí sestra Domácího hospice Duha v Hořicích, který lze nazvat „mateřincem“ tohoto hnutí, měla jako iniciátorka hospiců připravené široké setkání mobilního hospicového hnutí v Česku, které se uskutečnilo ve Vinoři u Prahy ve dnech 1.- 3.5. tr. v tamním Centru Mariapoli. V pátek večer už tu byla většina z 50 účastníků. Bylo velmi pěkné, že setkání bylo ekumenické: církev katolická, československá husitská, českobratrská církev evangelická a církev Apoštolská, protože nemocní pocházejí ze všech církví, a proto i služba musí být ekumenická. Hospice si nevybírají své pacienty podle církevní příslušnosti, ale o jeho péči se může ucházet každý, kdo ji potřebuje.

Účastníci setkání byli z nejrůznějších koutů Česka. Byly to skupinky nadšených lidí, zástupci už fungujících mobilních hospiců, dále tu byli i ti, kteří právě v poslední době založili mobilní hospic a přijeli načerpat zkušenosti od druhých. A byli tu i ti, kdo se teprve připravují hospic založit. Byli to lidé, kteří mají velký „kapitál ochoty“ sloužit nezištně nemocným, kterým současná medicína, i když je na vysoké úrovni, už není schopná kurativní péčí pomoci, a kteří nutně potřebují intenzivní paliativní péči, léčení nejenom fyzických bolestí, ale potřebují léčit psychické, sociální a duchovní bolesti: různé úzkosti, starosti, strachy, opuštěnost, osamělost. Často se trápí otázkami po smyslu všeho, po smyslu nemoci a utrpení, po smyslu života a smrti, po smyslu bolesti. To jsou bolesti, které většinou provázejí pacienty v terminálním stavu.

Péče o utrpení psychického a sociálního rázu se začíná trochu rozvíjet, ale starost o utrpení duchovního charakteru je zatím velmi v plenkách. A právě této stránce utrpení mobilní hospicové týmy věnují mimořádnou pozornost. Zvláště zkušenosti z těchto oblastí si pracovníci sdělují. Neexistuje obecné povědomí, že tyto skutečnosti mohou působit velké bolesti a utrpení a že existují postupy, jak tyto bolesti odstraňovat, a tak pomáhat pacientům v terminálním stavu důstojně a pokojně odcházet ze života.

Hospicoví pracovníci zaznamenávají tyto zkušenosti působení láskyplné blízkosti, odstraňování strachů, vlévání naděje, přinášení perspektivy pokračování života a tam, kde je aspoň kousek víry v Boha, lze ještě snadněji odstraňovat to, co působí úzkosti a bolesti v této situaci. Neobjevuje se tu touha po „zabití“ života. Při tomto doprovázení člověk umírá pokojně a důstojně. Z těch poznámek bude jednou důležitá kniha svědectví.

Tito ochotní lidé nebudou zřejmě budovat především lůžkové hospice. Na kamenné budovy je třeba řada milionů, na jejich zřízení a pak i na jejich provoz. To, co poskytují – střechu nad hlavou, jídlo – to poskytují u mobilních hospiců rodiny nemocných a ještě něco navíc: domácí prostředí a blízkost svých. „Kapitál“ na tyto vnější věci tito lidé nemají a ani nechtějí mít. Oni potřebují základní finanční zajištění na náklady personální. Přestože dělají tak úžasnou službu, kterou stát sám vlastně nikterak nezajišťuje, nechává tyto hospice často zcela na holičkách. Žijí ze sponzorských darů, z drobných příspěvků.

A účastníci setkání? Velký reprezentativní tým tu byl především z hořické Duhy v čele s vrchní sestrou Janou Sieberovou, která tuto činnost založila a se svým týmem ji už 6 let provozuje. Doprovázelo je společenství hospice z Nové Paky, z Hořic a z Jičína, které má sepjaté ruce a doprovází hospicovou práci, nemocné i pracovníky hospice, svými modlitbami, které jsou důležitou podporou jejich činnosti. Pak tu byly skupinky z Rychnova n. Kn., z Vrchlabí, z Lysé n. L., z Hradce Králové, z Chomutova, ze Sokolova, z Třeboně, z Písku, Plzně, Telče, Tišnova a Břeclavi. Jedna účastnice přijela z Vídně. Byla to Slovenka Jana Maceková, která tam pracuje. Přijela, aby poznala, co vše se tu v tomto oboru děje. I sama přispěla svými zasvěcenými informacemi z těchto oblastí, z Vídně, Rakouska i ze Slovenska.

Setkání oficiálně začalo krátkými úvodními projevy hlavních protagonistů hnutí dr. Marie Svatošové, Jany Sieberové, P. Pavla Rouska, který svou duchovní péčí doprovází pracovníky i pacienty. Také i my, církevní představitelé, já i plzeňský biskup československé církve husitské F. Štojdl, jsme měli na začátku krátké slovo.

Důležité bylo vzájemné představování, osobní i sdílení toho, co se kde děje. Tím se vytváří atmosféra jednoty, protože takové sdílení je projevem lásky, darování…

Velice důležitým bodem programu setkání byly otázky, zvláště ze strany těch, kteří začínají, ale i ostatních. Otázky se týkaly situací, které nastávají v průběhu aktivity, jejich řešení. Odpovídali tu ti, kdo s hospicovým hnutím začínali a mají velké zkušenosti: vrchní sestra Jana Sieberová, hlavní reprezentantka hospicového hnutí u nás, MUDr. M. Svatošová, která v r. 1995 založila první lůžkový hospic v Červeném Kostelci… Byl tu MUDr. P. Sieber, který svou odborností a lékařskou péčí za Duhou stojí a má v této oblasti velké zkušenosti.

Sobotní setkání jsme pak večer ukončili ekumenickou bohoslužbou slova na poděkování za toto první společné pracovní setkání, kterým jsme, jak věříme, zahájili tradici setkávání hospicového hnutí.

kardinál Miloslav Vlk

 

Musíte být přihlášeni k přidávání komentářů. Přihlašovací jméno a heslo obdržíte na Váš mail. Žádosti o přístup na web posílejte na adresu uvedenou v kontaktech. Děkujeme za Vaše příspěvky.