Podporují nás

Z doprovázení

„Můžete mi pomoci zemřít? Už dlouho jsem hledala na vás nějaký kontakt. Vím, že jste založila domácí hospic, ale v našem městě taková služba chybí a já se bojím, co se mnou bude dál. S rakovinou plic a kostními metastázami se léčím několik let, ale má nemoc postupuje. Nechci umírat v bolesti a mám obavu, abych se nedusila.“

Často zůstávám stát v úžasu nad upřímností pacientů, kteří se na mne takto přímo obrátí. Z hlasu té ženy jsem poznávala, že se chce připravit na svou smrt. Ačkoliv mne osobně neznala, vyprávěla mi dlouze o své nemoci, náročné rodinné situaci, o touze být co nejdéle doma, ale také nahlas uvažovala, že zemřít by si přála v lůžkovém hospici. Vnímala jsem, že mi důvěřuje.

Z jejích slov byla patrná bolest z loučení se svými blízkými a těžce nemocným manželem. „Ulevilo se mi, ani nevíte jak. Spadla ze mne obrovská tíha! Cítím v sobě příval síly a energie. Děkuji dobrému Bohu, že nás spojil a děkuji za tento rozhovor.“

Mohla jsem jí nabídnout možnosti paliativní a hospicové péče, abych jí ujistila, že nebude trpět fyzicky. Bude třeba domluvit se svým manželem, lékařem, konzultace zdravotního stavu na základě lékařských zpráv, kontaktovat praktického lékaře, aby zajistil potřebné opiáty a agenturu domácí péče, aby je aplikovala. V tomto regionu není skutečně domácí hospic a z Hořic je to k této nemocné paní více než 100 km.

Cítila jsem, že je obdařena velkou vnitřní silou a já jsem slíbila, že pro ni udělám vše, co je v lidských silách možné.

Šla jsem se projít a přemýšlela v klidném prostředí lesa nejen o této nemocné, ale o všech svých pacientech, které jsem mohla doprovázet. Potřebuji být v tichu, sama se sebou. Potřebuji se v sobě napojit na blahodárný proud Boží přítomnosti, abych dokázala čelit lítosti, že domácí hospicová péče je stále málo dostupná.

Mezi mnou a touto pacientkou zavládla během několika týdnů velká důvěra. Věděla, že do telefonu může vyjádřit, co jí trápí. V emailech, které mi často psala, mi sdělovala své pocity a také poměrně komplikovanou rodinnou situaci. Vzhledem ke složitým okolnostem doma, jsem jí nemohla navštívit. Nicméně se nám podařilo i na dálku nastavit léčbu všech symptomů a zajistit aplikaci opiátů.

Často jsme společně řešily otázky jejího odchodu a velkou snahu zajistit chod rodiny a péči o nemocného manžela. Ze zkušeností vím, jak bývá úlevné tyto věci probrat s blízkou osobou. Cítila, že chřadne a přála si, aby o ní bylo pečováno s úctou. Věděla jsem, že toto přání nemůže sdělit svým blízkým. Její rodina doufala v zázračné uzdravení a kladla před ní nereálné cíle. Navrhovala léčbu v zahraničí a hledala další možnosti, jak nemoc zastavit. Vzhledem k tomu, že rodinní příslušníci odmítali přijmout fakt, že maminka umírá, byla situace pro nemocnou komplikovaná.

Svěřovala mi poznání, že jí nemoc dovolila jít k podstatnému v sobě. I ve své těžké nemoci a narůstající slabosti prožívala okamžiky štěstí a pokoje. Poslední týdny spíše polehávala a pročítala si v Bibli verše, které jí přinášely pokoj do duše. Věděla, že tento viditelný svět pozvolna opouští.

Jednoho dne mi volala v záchvatu velké dušnosti, který přišel náhle a nečekaně. Doporučila jsem jí přivolat záchrannou službu, bylo již pozdě večer a víkend k tomu. Věděla jsem, že pokud bude hospitalizována, můžu jí druhý den navštívit v nemocnici. Ještě pozdě v noci mi psala, že po punkci plicního výpotku se cítí mnohem lépe a že se těší na mou návštěvu.

Koupila jsem jí velkou kytici krásných květů a vypravila se do nemocnice v Praze. Byla přijata na lůžkové oddělení onkologie jedné fakultní nemocnice. Když jsem s bázní otevírala dveře nemocničního pokoje, věděla jsem celkem okamžitě, k jakému lůžku jít. Dlouze jsme se objaly. V náručí jsem svírala křehké tělo své nemocné pacientky, kterou jsem viděla poprvé v životě. Tiše mne požádala o pomoc s hygienou. Bylo to velmi osobní gesto, kterým mi dala jasně najevo, že jsme si blízké.

Byla krásná, nemohla jsem se vynadívat do jejich upřímných očí. Věděla jsem, kolik bojů s nemocí svedla, o touze žít, o přání, aby její rodina byla šťastná a zvládala i bez její přítomnosti obtíže života. Cítila jsem, že opustila tuto svou velkou starost a koncentruje se na čas, který jí zbýval. Hovořily jsme o přání být z oddělení onkologie přeložena do lůžkového hospice, který se měl uskutečnit během dvou dnů. Zajímala se o můj osobní i profesní život a děkovala za dlouhodobé doprovázení po telefonu a emailu. Na závěr mne požádala o společnou modlitbu Otčenáš…Modlila se velmi tiše a pomalu. Byla to meditační modlitba, kdy se zamýšlela nad jednotlivými verši a snažila se, abych i já cítila jejich sílu a hloubku. Byl to pro mne hluboký prožitek lidské sounáležitosti v okamžiku umírání. Musela jsem jí po několika hodinách opustit, protože chod oddělení vyžadoval další zdravotnické úkony u spolupacientů na pokoji. Přitiskla jsem se k jejímu tělu, pohladila jí po tváři a políbila něžně ruce…Doufala jsem, že se setkáme v lůžkovém hospici. Zemřela po mé návštěvě klidně v noci.

Nebyla jsem překvapená a ani smutná, protože vím, že tato má pacientka odešla z tohoto světa smířená. Její naděje byla pevně ukotvená v Bohu. V srdci jsem vzpomínala na náš první rozhovor, na její přání doprovázet jí obdobím závěru života a na rodící se důvěru, která přerostla v něžné přátelství dvou žen.

Mnoho let se snažíme všemi formami zmírnit utrpení umírajících lidí a zajistit jejich důstojný odchod ze života. Vysvětluji a obhajuji náš model domácí hospicové péče, v kterém je zahrnuto doprovázení, ona tichá a mlčenlivá přítomnost, která je tak nepochopitelná tomuto světu.

Ve společnosti sílí snahy prosadit v České republice zákon umožňující eutanázii. Tvrdě jej odmítám. Nikdy neodstraníme ze života utrpení a umírání! Ale potřebujeme všichni dojít k pokorné jistotě, že utrpení je třeba společně nést, doprovázet jej profesionální péčí, ale především láskou, úctou a něhou. Jen tak se stane o něco lehčí…

Jana Sieberová

Musíte být přihlášeni k přidávání komentářů. Přihlašovací jméno a heslo obdržíte na Váš mail. Žádosti o přístup na web posílejte na adresu uvedenou v kontaktech. Děkujeme za Vaše příspěvky.