Z domácího hospice…

Tak jako jsem čekávala ve službě na operačních sálech, čekám i teď ve službě nevyléčitelně nemocným. Pomáhám těm, kteří umírají a přesto touží žít každou minutu a vteřinu svého života. „Maminka se dlouho léčí s pokročilou rakovinou, tak nějak jsme si už na tu nemoc zvykli,“ říkají nám rodinní příslušníci dopoledne v hospici. „Ale dnes nemůže vstát z postele, má bolesti, špatně se jí dýchá a my nevíme, co máme dělat. Do nemocnice jí dát nechceme.“ Pročítáme  s kolegyněmi propouštěcí zprávy, kontaktujeme našeho lékaře v mobilním týmu a celou situaci společně řešíme. Vzhledem k imobilitě nemocné navrhujeme do domácnosti umístit polohovací lůžko a antidekubitní matraci. Žena má metastatické postižení plic, odvezeme do rodiny i kyslíkový přístroj. Děláme si první nástin plánu domácí hospicové péče. Do rodiny odjíždějí zdravotní sestry a sociální pracovnice. Nemocná leží opocená doma na gauči a zřetelně tiše trpí bolestí. Je dehydratovaná. Přivolaný lékař ordinuje léky ke zvládnutí nádorové bolesti a ostatních symptomů pokročilého onemocnění. Dochází k velké úlevě. Vidíme první úsměv na tváři křehké ženy. Mezitím co jsme ošetřovali symptomy, rodinní příslušníci instalovali polohovací lůžko s matrací proti proleženinám. Ženu jsme jemně přemístili a začali podávat infuzní a kyslíkovou terapii. Sociální pracovnice rodině citlivě dávala najevo, že přichází čas odchodu z tohoto světa. Bylo nutné, aby zvlášť děti pochopily, že jejich maminka potřebuje souhlas k tomu, aby mohla klidně odejít. Rodina ale silně  vnímala  blízkost smrti a vydala se na cestu přijetí této skutečnosti. Hospicový tým ošetřil nemocné ženě profesionálně fyzickou a psycho-sociální oblast. Bylo potřebné se dotknout duchovních potřeb. Ty nemusí být nutně spojené s vírou či náboženstvím. Hluboká touha člověka po naději odpustit, smířit se, opětovně se otevřít druhému, je projev duchovního rozměru každého z nás. Nemocná odešla klidně v lásce svých blízkých během několika dní. Není pochyb, že přítomnost a podpora celého paliativního týmu, byla pro nemocnou a její rodinu nesmírně důležitá. Je toho ale ještě mnoho, co musíme ve společnosti změnit v přístupu k umírajícím. Především chybí spolupráce lékařů. Stále není vyjasněné financování domácí hospicové péče. Často čelím otázkám: „Proč tuhle práci vůbec děláš?“ Nemyslete si, že necítím smutek nad tím, že někdo umírá. Ale mám radost z toho, že můžu konečně pomáhat pacientům dobře prožít poslední kapitolu jejich života. Děkuji tímto všem svým kolegům a kolegyním, kteří se přidali na stranu dobrého umírání u nás. A děkuji vám všem, kteří tuto zprávu šíříte i dál… Jana Sieberová