27. 07. 2013, 07:09

Z domácího hospice...

Stále ve mně doznívá uplynulý večer. Byla jsem kolem 16.30 hodin v době pohotovosti nečekaně zavolána do rodiny kvůli zhoršenému stavu pacienta. Bylo nutné přivolat lékaře domácího hospice.  Citlivě jsem navázala rozhovor s celou rodinou, asistovala lékaři při nutném zákroku a po jeho odchodu opět pokračovala v komunikaci s rodinnými příslušníky. Mezi námi všemi panoval pokoj, přestože situace byla emočně vypjatá. Poznávala jsem, že máme před sebou poslední hodiny. Manželka mi vyprávěla o polibku svého drahého manžela..., byla překvapená tímto projevem lásky. Bylo to něžné poděkování za 50 let společného života. Neumím vyjádřit, jak to všechno bylo neseno láskou... Když jsem viděla, že jsem v dané chvíli udělala vše, co bylo potřeba, chtěla jsem odjet domů. Předpokládala jsem, že rodina mě bude v noci znovu volat. Nemocný pokojně spal, byl bez fyzických bolestí. Začala jsem se loučit s rodinnými příslušníky, když v tom se pacientova dcera náhle zvedla a pocítila, že musí jít  za tatínkem. Přišla k němu, objala ho a v náruči jí zemřel. Plakala, ale pokojnou radostí, která není z tohoto světa. Zůstala jsem tedy v rodině a pomohla se vším potřebným. Plakalo se, ale s vděčností. Život pána byl poctivý, krásný a plný. Jeho odchod náhlý, pokorný, tichý a odevzdaný. Seděli jsme tam pak u jeho lůžka, kde ležel oblečený a obklopený kopretinami ze zahrádky, zapálili jsme svíci...a vzpomínalo se, plakalo i smálo. Věřím, že se smál s námi. Říkala jsem si, že i kdybych byla v hospici jen pro tuto jednujedinou noc, tak to stálo za to. Přijela jsem domů po půlnoci, cesta byla samá mlha..., ale v mém srdci byla jen vděčnost a chvála. Byt byl prázdný, všude vládlo ticho, ale Bůh byl tak přítomný. Přijal dalšího syna do svého království. Marie Božoňová, zdravotní sestra domácího hospice Duha v Hořicích
Načítání stránky