Vzpomínka na kardinála Vlka - rozhovor

Kardinál Miloslav Vlk se zúčastnil setkání hospicového hnutí, které se konalo v zrekonstruovaném sídle hořického hospice Duha, kam se sjely týmy z celé republiky. Během své návštěvy poskytl Jičínskému deníku rozhovor.

Jak se vám líbí v Hořicích? Pokolikáté tu jste?

To nedovedu spočítat, rozhodně to ale není poprvé. A už dávno jsem tu nebyl a tato návštěva byla zcela zaměřena na to, abych se setkal s hořickým hospicovým hnutím, které má tady velmi důležité sídlo. Myslím si, že Hořice jsou místem, odkud snahy hospicového hnutí vyzařují do celých Čech. Možná ještě i dále. Kvůli tomu jsem přijel. Byl jsem pozván paní Janou Sieberovou, která je duší a nositelkou tohoto hnutí, kdysi založeným Marií Svatošovou. Je charismatickou osobností, která je schopna za tuto věc bojovat a posouvat jí vpřed.

Co jste hořickému hospici popřál do budoucna?

Hospici moc přeji, aby se jeho lidem podařilo zažehnout mnoho takových ohnisek po naší vlasti a aby všechna střediska byla nesena přesně takovými týmy lidí. Aby to byly týmy, které jsou zapálené základní silou, jež celé hospicové hnutí nese, totiž láskou k člověku, k nemocnému a trpícímu. Jde tedy o to, aby se tato síla, tato Boží láska, rozlila na co nejvíce míst, a aby touto činností, která není jen charitativní a sociální, byly postupně, ale jistě ovlivněny mezilidské vztahy. Hospicové hnutí není totiž pouhou péčí o samotného nemocného člověka, obklopeného láskou, ale také zahrnuje i ty, co mají k pacientovi nejblíže. A buduje nové vztahy mezi lidmi.

Vy máte veliký rozhled. Myslíte si, že péče o smrtelně nemocné v ČR má určité rezervy? Třeba oproti sousedním státům?

Já si nemohu dělat nárok na to, že dokážu porovnat hospicové hnutí u nás a ve světě. Takový rozhled zase nemám. Ale myslím si, že prostoru k šíření tohoto stylu je u nás velký kus. Naše mezilidské vztahy, a to snad všichni cítíme, jsou na tom poměrně neslavně. Všechno co nejen hořický tým dělá, dokazuje, že není zapotřebí nic jako eutanazie, nýbrž že je zapotřebí obklopit člověka láskou, pochopením a blízkostí. Ten člověk potom v takové pohodě odchází světa, pakliže už jeho život není žádnými postupy možné udržet. To je opravdu veliká věc, protože umírající lidé často trpí tím, že jsou sami nebo že nejsou obklopeni tak samozřejmým pocitem, jako je láska. Zásluhy hospicového hnutí jsou v tomto zcela jednoznačné.

Když jste nyní shlédl zrekonstruované prostory domácího hospice Duha v Hořicích, jaký jste měl okamžitý pocit? Co na vás bezprostředně po příchodu dýchlo?

Nadšení lidí, kteří se kolem tohoto domu pohybují. A nejen entuziasmus, ale skutečná láska, která sehrála důležitou úlohu ve vybudování sídla hospice, a víra, že dobro může zvítězit, dáme-li se mu k dispozici.