Vývoj způsobu péče o těžce nemocné

V minulosti nebyla smrt nijak tabuizována a závěr života byl samozřejmý jako porod. Rodiny věděly co mají dělat, jak si počínat a jak se chovat k umírajícímu. Lidé měli zkušenosti z dětství a z dospělosti. Duchovní péče byla nejdůležitější složkou procesu umírání, podíleli se na ní duchovní i členové rodiny. Nemocný často sám poznal, že se blíží konec, svolal si rodinu a vyslovil poslední přání. Nechal si přivolat kněze, který nemocnému poskytl útěchu nemocných. Lékař byl v tu chvíli volán jen výjimečně. Tendence k institucionální péči byly patrné již od středověku, kdy tehdejší společnost přebírala postupně odpovědnost za umírající budováním starobinců, chudobinců, špitálů a pastoušek. Ošetřovatelky byly bez odborného vzdělání a umírajícím nebyla věnována mimořádná pozornost. První česká ošetřovatelská škola byla založena v roce 1874 a poskytovala odborné vzdělávání na území Rakouska-Uherska. Plenty na ochranu soukromí umírajících se začaly objevovat ve dvacátých letech 20 století k zajištění klidu. Umírající byli vyčleněni ze společnosti nemocných. V době rozmachu vítězné medicíny dochází ke klamání nemocných a jejich blízkých tkz. milosrdnou lží. Odsouvají se na samotku, do izolace, s přísným návštěvním režimem. Výsledkem bylo to, že člověk umíral sám, za bílou stěnou, v anonymitě, bez zájmu a opuštěný. Přání většiny těžce nemocných je trávit poslední chvíle svého života doma, mezi svými drahými. Dnešní rodiny však často řeší otázky: "Bude z nás doma vůbec někdo, kdo může nepřetržitě pečovat? Pomůže nám někdo? Jaké vlastně jsou potřeby nevyléčitelně nemocných a umírajících? Dá se péče zvládnout v malém bytě bez výtahu? Co bude, když to nebude možné zvládnout? Kdo provede odborné úkony"? Nemocní a jejich rodiny by měli mít dostatek možností v nabídce specialisované domácí či lůžkové paliativní péče, která je poskytována těmto nemocným a jejich pečujícím osobám v jejich přirozeném sociálním prostředí. Je zajištěna týmem odborníků, kteří jsou v otázkách paliativní péče speciálně vzděláni a disponují potřebnými zkušenostmi pro výkon těchto činností. Každý umírající člověk si přeje nebýt sám a touží po přítomnosti druhých. O své situaci si přeje hovořit pravdivě, ale vždy s prvky naděje. Hledá smysl svého života a často vyslovuje obavy z umírání, ze smrti. Přeje si vyjádřit svou bolest, strach, úzkost, beznaděj. Hledá smysl v utrpení. Potřebuje ujistit, že příbuzní unesou bolest ze ztráty, že život půjde dál..., že se někdo postará o nezaopatřené děti, o staré rodiče. Touží ujistit, že smrt nebude bolet a že se stihne rozloučit. Hospicové občanské sdružení Duha v Hořicích se podobně jako hospice na celém světě snaží přispět k tomu, aby se odpovídající péče dostala k co největšímu počtu lidí v tomto regionu.