Podporují nás

Věnovat se jen tomu jedinému…

Od roku 1984 pracuji ve zdravotnictví jako zdravotní sestra a během těchto let jsem v hlubinách svého srdce odkrývala zákon, který mě nutil poslouchat jeho hlas, abych milovala, konala dobro a bojovala se zlem, jménem euthanasie. Tento hlas mi zazníval v nitru v bolesti trpících a zvlášť umírajících lidí.

Přemítala jsem o okolnostech svého života a byla si vědoma, že bolestný nářek opuštěných lidí ve smrti a utrpení, jejich smutek a touha po respektu, úctě a lásce, mě burcují k odpovědi. Bylo mi jasné, že jedině ve zdravém společenství lidí, je možné udržovat nadpřirozenou bratrskou jednotu. Proto jsem se snažila od počátku vytvořit v hospici pevné společenství, které bude jádrem naší služby. První roky ve službě umírajícím jsem byla sama. Pamatuji si na proměněné tváře těch, kteří odcházeli z tohoto světa a věděli, že jdou do života, do Boží perspektivy. Pamatuji se na chvíle tichých, velmi upřímných a hlubokých rozhovorů, na vznikající přátelství, na vztahy plné klidu a pokoje.

 

S mnoha umírajícími lidmi jsem poprvé v jejich životě hovořila o Bohu. Někteří dojetím plakali, ale většinou tiše poslouchali. Rozpoznávali ve svém srdci touhu žít, chtěli o těchto věcech hovořit. V jejich srdcích sílila naděje, že život smrtí nekončí.

Domácí hospic Duha se ve svém počátku jevil jako křehká rostlinka na poušti kultury smrti. Pro jeho růst a rozvoj, bylo a je třeba poctivé služby a setkání s velkým utrpením. Po několika letech se myšlenka domácího hospice, realizovaná v prostředí malého venkovského města, začala šířit do různých koutů Čech a odtud dále na Moravu i na Slovensko. Vznikají další týmy domácích hospiců, s kterými jsme v kontaktu a kterým pomáháme. Jedna zdravotní sestra, která k nám přijela na stáž se vyjádřila o Duze, že je dělohou domácích hospiců. Vyživuje, rodí a pomáhá v růstu a samostatnosti.

Zvláště zkoušky a počáteční nejistota budovaly náš domácí hospic – toto malé „duhové“ dítě. Ani já jsem toto dílo nezaložila, neplánovala, ale od počátku jsem vnímala ruku Boží, která nás vedla. Proměnu člověka, s kterým hovoříme, který je nemocný, umírá, je nešťastný, cítí se vyloučený, musíme začít jeho přijetím a nasloucháním. Nesmíme nic vnucovat, ale pokorně nabídnout službu, lásku, určitý smysl, světlo. A nesmíme se trápit tím, že se třeba věnujeme jen jednomu člověku, protože jdeme dopředu právě tím, že milujeme toho jednoho.

Jana Sieberová

Musíte být přihlášeni k přidávání komentářů. Přihlašovací jméno a heslo obdržíte na Váš mail. Žádosti o přístup na web posílejte na adresu uvedenou v kontaktech. Děkujeme za Vaše příspěvky.