Vadí mi lhostejnost a nevšímavost

V minulých dnech mne kontaktoval člověk s prosbou o pomoc pro svého umírajícího bratra. Vrátil se po mnoha letech ze zahraničí do České republiky, aby mu mohl být nablízku. Vyslechla jsem bolest člověka, který zažil aroganci zdravotnických pracovníků. U umírajícího bratra mu byla umožněna návštěva v nemocnici pouze dvě hodiny denně a nebyla mu poskytnuta žádná forma hospicové péče. Plakal krutou bezmocí.

Velmi mi vadí nevšímavost a lhostejnost k utrpení. Velmi mi vadí, že často naříkají ti, kteří nemají proč a trpící naopak mlčí. Někdy mě tato naše úspěšná doba bolí a trýzní. Někdy tak uvažuji, kolik lidí musí zemřít, aby se zastavili všichni ti nevšímaví - kolemjdoucí.

Mnohokrát než kdokoli jiný jsem se dívala do očí umírajících. Mnohokrát jsem z jejich tváří četla úzkost, bolest, ale i touhu a naději. Ale také jsem viděla výraz prchajícího života, zamlžený pohled, s tajemnou hranicí, která dělí život a smrt. Je to hranice, za kterou nikdy přes veškerý pokrok, nedohlédneme.

A co nás všichni tito nemocní učí? Být moudrým. Ne pouze vzdělaností všech dostupných vědomostí, ale dokonalým přístupem k životu. Kolik otázek jsme četli v jejich očích? Na kolik otázek jsme nedokázali ani odpovědět, protože jsme odpověď prostě neměli. Podívejte se někdy do očí těžce nemocných lidí a možná, že přehodnotíte svůj dosavadní život. A zjistíte třeba něco podobného jako Arthur Hailey: ” V tomto světě je mnoho nevšímavosti a nesmyslnosti, mnoho předsudků a zaslepenosti. Ale je i spousta jiných hodnot. Dobrých, vroucích, pro které stojí za to žít.”

Nesouhlasíme a nevěříme, že situace umírajících pacientů je vyřešena v ČR dostatečně. Stále najdeme místa, kde není dostupná žádná forma paliativní péče.

Doporučení Rady Evropy: Doporučení Rady Evropy č. 1418/1999 “O ochraně lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících.” ( Charta práv umírajících): Nevyléčitelně nemocným nebo umírajícím osobám má být dopřán rovný přístup k přiměřené paliativní péči. Příbuzní a přátelé mají být povzbuzováni, aby doprovázeli nevyléčitelně nemocné a umírající a ať je jejich snaha profesionálně podporována. Pokud je možné pečovat o nevyléčitelně nemocné nebo umírající ambulantně, ať vznikají sítě pro poskytování paliativní péče.

Domácí hospicová péče doposud není na území ČR v rozporu s doporučením WHO a Rady Evropy, dobře zabezpečena. A tyto zkušenosti, o kterých zde píšu, toto jen dosvědčují. Volání po důstojném umírání a důstojné smrti je přiměřenou reakcí nad neutěšenou situací těch, kteří jsou na konci své životní cesty. Pokusme se převzít každý svůj díl zodpovědnosti. Smrti se nevyhne totiž nikdo z nás.

Jana Sieberová