Úvaha návštěvníka dvou posledních akcí sdružení Duha

Most mezilidských vztahů 

Přestože tento pohled již není tak častý jako v době po sametové revoluci, stále ještě můžeme spatřit množství kostelů v katastrofálním stavu (jejich seznam k nalezení na intenetu: http://www.kostely.tnet.cz/). Tyto poškozené nebo téměř zničené stavby jsou jako smutné pomníky připomínkou toho, kam až může zajít destrukce hodnot. Není to však pouze věc architektonického dědictví. Mnohé kostely byly opraveny, ovšem farnosti, do nichž náleží vymřely, kostely jsou odsvěcené a pokud neslouží alespoň jako muzea anebo koncertní prostory, není v nich žádný život. A přesto i tam, kde dnes stojí třeba již jen poslední obvodové zdi, se kdysi scházívali lidé na pobožnosti, zažívali zde radostné i smutné okamžiky života. Zde byl křtěn nový život, vznikaly zde nové rodiny a také zde probíhala poslední rozloučení s lidmi, kteří se vydali na svou poslední cestu. Mohlo by se tak zdát, že jsou místa, kam se skutečně již křesťanský život nevrátí. A přesto se takové věci dějí. V areálu hořické nemocnice se poslední mše svatá konala v roce 1936. Následně přišla světová válka a po jejím skončení se noví političtí vládci Československa rozhodli kapli v nemocnici zrušit a její prostory zazdít novou zástavbou. Po dlouhých desetiletích již žije v Hořicích jen málokdo, kdo by pamatoval existenci tohoto nemocničního svatostánku, jehož obnova by dnes  byla nemožná. To však nezabránilo členům křesťanské víry z hospicového sdružení Duha, aby nenašli alternativní cestu. V květnu 2010 tak byla v nemocničním areálu, v budově hospice, opět sloužena mše svatá P. Janem Barborkou. Mše proběhla řádně, avšak skromně, takřka v polních podmínkách, za účasti asi deseti lidí, z nichž nebyli ani všichni členy Katolické církve. Určité věci nelze v lidech jednoduše zazdít...  Den poté uspořádalo sdružení Duha dobročinný koncert. Vystoupivší herci i zpěváci se skutečně činili, takže když představení skončilo, mnozí lidé se smáli a bavili se svými sousedy, přestože se předtím vůbec vzájemně neznali. A tehdy, když jsem krátce na to přemýšlel na událostmi posledních dvou dnů, jsem pochopil, proč asi zakladatelé sdružení Duha zvolili tento na první pohled snad paradoxní název, který by za určitých podmínek mohl evokovat i určitou ironii... - Duha. Duha je přece jakýmsi nepsaným symbolem života, štěstí a v rámci irských legend i peněžního bohatství. V Čechách se stala i názvem pro ekologické sdružení, pro ochranu životního prostředí. Hospic je však místo, kam lidé jdou s vědomím smrti. Duha je však symbolem ještě jedné věci - mostu. A jednou ze základních věcí hospicové péče jsou mezilidské vztahy, což není nic jiného, než most mezi lidmi. Budování tohoto mostu je v hospicové péči důležitější, než cokoli jiného, neboť bolesti těla se dnes již dají více či méně úspěšně tlumit. Proti bolestem duše však žádné pilulky nepomáhají. Duha je mostem mezi pacientem a jeho ošetřovatelem, mezi pacientem a jeho rodinou, mezi ošetřovatelem a pacientovou rodinou... A musí být rovněž i mostem, který vede ke zbytku společnosti, aby se to vše vůbec mohlo uskutečňovat...Je to jedna veliká konstrukce vztahů, pestrá svou složitostí... Víme, že duha je složena z mnoha barev, stejně jako je i lidská společnost složena z mnoha různých jedinečných osobností a charakterů. Na samotném koncertu jsem spatřil řadu lidí, jejichž tváře mi byly dobře známé. Mnozí z nich byli také přesvědčení ateisté a nemám pochybnosti, že po odchodu z divadla jimi zůstali. Přestože nejsou přímo svědky víry, stali se svědky mezilidských vztahů, neboť přišli podpořit dobročinný projekt, který má svou tradici v křesťanství, čímž dokázali, že péče o potřebné není právem ani povinností pouze vybranné skupiny osob a že se na ni může podílet každý člověk bez rozdílu vyznání i politického přesvědčení. Duha je mostem mezi různými názory... Mohli bychom nalézt ještě mnoho příkladů mostů mezilidských vztahů, čímž se vracím k začátku této úvahy. Sloužením mše v hospici se vytvořil časový most mezilidských vztahů mezi generacemi i těmi, které jsou již po smrti, neboť my křesťané věříme, že jsme s nimi prostřednictvím modlitby stále určitým způsobem spojeni. A toto spojení je koneckonců i reálná podoba onoho přírodního úkazu, který po dešti pozorujeme na obloze. Pokud totiž poletíte letadlem, nikdy neuvidíte duhu jako oblouk, nýbrž jako kruh. Ze symbolu mostu se stává symbol jednoty i výraz toho, že to co bylo na konci, se stejně dříve nebo později vrátí přirozenou cestou zase na začátek.                                                          Jakub Holman