Umíme být pokorní při doprovázení nemocných ?

      Při doprovázení těžce nemocných, je nutné si uvědomit, že nejste kouzelník, který mávnutím ruky všechno změní.      Je správné si připustit, že máte své lidské hranice, pokud žijete v reálných možnostech a znáte svou hodnotu. Nejste spasitel světa, nemůžete na všechno říkat ano, musíte se naučit říkat taky ne.       Je dobré vědět, že na všechno nemusíte znát  odpověď. Nejste tu proto, abyste nemocného vedli, manipulovali s ním , ale pomáhali  mu jít jeho cestou ! Nemocného potkáváte na tom úseku cesty, kde se právě nachází a nejde  jej násilím vytlačovat tam, kde by se měl  nacházet podle vás.      Lepší je mlčet, než používat fráze, či jiné osvědčené postupy. Pokora před nemocným zamená věřit, že existuje řešení i tam, kde není vidět. Pokora je vědomí, že nejsme spasiteli, ani tvůrci, ale prostředníci, kteří drží společně s nemocným krok !