Tak příliš krátce trvá letní čas...

     Přichází k nám podzim a sdružení Duha chce pozdravit své přátele a příznivce. Tak jako v létě uvadá květ za květem, na podzim opadá list za listem, tak utíká rok za rokem a nikdo z nás neví, kterým květem či listem bude. V letošním létě odvál krátký letní čas některé  naše nemocné.    Vzpomínám dnes na ně a uvědomuji si velice jasně křehkost a pomíjivost lidského života. Ale právě ona křehkost života nás stále burcuje k aktivitám podpory a rozvoje domácí hospicové péče. Víme, že prázdninová katastrofa povodní znamenala mnoho lidského neštěstí a utrpení. Ona životní síla, která však udržuje v činnosti naše srdce, nám dává poznání, že přes všechny trampoty stojí za to žít...     Nemocní nám rozdávají svou moudrost. Jedině s nimi si dokážeme uvědomit tak niterné a osobité úvahy naší mysli. Naději, snění, štěstí, smutek, lásku. Vedou nás k jedinému poznání, že žít se chce do posledního dechu. A jak najít naději v těžké nemoci? A jde to vůbec? Jde. Naděje má tisíc tváří a hledat ji společně s našimi nemocnými, znamená hledat sílu a nepřestat v ní doufat. Ono totiž pod každou pohromou, na dně každé bolesti zůstalo malé semínko, které čekalo jenom na svou vláhu, aby se z něho narodil nový život...     Ráda bych tímto naznačila, že povinností nás všech by mělo být otevírání očí všem, kteří tvoří tuto dobu. Nestačí se jenom  dívat, je třeba také vidět, protože jinak necháme mnoho věcí nepovšimnutých. Stejně tak nestačí jenom naslouchat, ale je třeba také slyšet. Od pravého vidění a slyšení se tak dostáváme do pohybu jehož výsledkem jsou naše činy.     Přes nelehké klima dnešní doby vyvíjí sdružení Duha  velké množství aktivit. Pečujeme o terminálně nemocné a umírající. Poskytujeme celistvou zdravotní péči v rodinách. Dobrovolníci sdružení připravují slavnost Světového dne hospicové a paliativní péče v Centru DHP v Hořicích. Zdravotníci se aktivně připravují na podzimní přednášky s hospicovou tématikou.     A jaké hraje  naše vlastní já v proměnách tohoto běhu času? Jde o to se zastavit a zamyslet nad  bytím každého z nás. Být člověkem - zdaleka není jen směřováním  ke hmotě a komerci. Naše životy by měl provázet vyšší princip, spravedlivý lidský řád.       Minulo další horké léto a začíná barevně hýřící podzim. Není nutné vzdychat, ale je nutné vědět, že vše má svůj čas. A proto jdeme všichni z Duhy společnou  cestou dál...