Svědectví...

     Vy, kteří jste doprovodili někoho v jeho posledních okamžicích života, poznali jste, tak jako já, že vstupujeme do časového úseku, který je pro člověka velmi intimní.      Ve světě, který za "dobrou smrt" považuje smrt náhlou, nebo alespoň rychlou, aby co nejméně převrátila život pozůstalých, nezdá se mi zbytečné svědectví o hodnotě posledních okamžiků života, o neuvěřitelné výsadě, být jejich svědkem.      Sama jsem toto bohatství objevila v průběhu let a můj život se tím dost změnil. Umírání není, jak si často myslíme, absurdním obdobím, obdobím beze smyslu. Nepodceňuji bolest, která doprovází cestu smutku. Chtěla bych jenom ukázat, nakolik může tato doba, být dobou dovršení osobnosti a přeměny celé rodiny, či přátel.       Umírající ve chvíli, kdy opouštějí  své životy  mají stejná přání. Nechtějí být v osamění, chtějí na této své poslední cestě, aby je někdo doprovázel. Nejčastěji chtějí být s rodinou nebo s dobrým přítelem.V tomto období má být  místo pro slova lásky, vděčnosti, odpuštění. Někdy se stává, že lží, kdy lžeme druhému i sami sobě, o tento důležitý okamžik přijdeme.      Nemocným na konci života se zostřují  rysy, tělo často zhubne, ale v obličejích je stále vidět pravidelná krása. Tato krása, uchovávaná přese  všechno, tak křehká, mne dojímá. Existuje způsob, jak pečovat o umírajícího, způsob, který mu umožňuje být živou duší až do konce. Můžeme nemocné obklopit co největší možnou něžností při toaletě, při masáži, můžeme zjemnit každý nepříjemný zdravotnický úkon.     Když jsem se rozhodla věnovat se hospicové péči, nevěděla jsem, nakolik mne blízkost utrpení a smrt druhých naučí žít jinak, uvědoměleji, intenzivněji. Poznala jsem, že tato služba, je službou životu, který se prosazuje celou svou silou. Objevila jsem též své vlastní lidství tím, že jsem se ponořila do toho, co je samo o sobě lidské.      Jako mnoho svých kolegyň jsem byla dlouho obětí mýtu o lékařské všemohoucnosti. Poznala jsem zlatá léta medicíny, dobu skvělých pokroků, které přinutili smrt ustoupit na mnoha frontách. Vždyť jsem pracovala na ARO a pomáhala zachraňovat lidské životy. Stávalo se, že se někteří pacienti neuzdravovali a umírali v nemocnici. Měla jsem vždy pocit neúspěchu, smutku a viny.     Proto jsem se rozhodla spíše než se horlivě věnovat tělu, abych ho pomohla udržovat při životě za každou cenu, bdít nad pohodlím umírajících pacientů a doprovázet je až do konce. Toto důvěrné seznámení se se životem, je vzácnost.      Nejsem tedy deprimovaná a morbidní postava, ale naopak, mám silnou chuť do života, touhu po radosti, zvědavosti na vše. Možná jsem se stala pozornější ke svému okolí, protože vím, že své blízké nebudu mít stále po boku. Vděčím za to těm, kterým jsem v posledních chvílích pomáhala, ale kteří svou pokorou, do které je pohroužilo utrpení, se ukázali být mými učiteli.                                                                                                                         J.S.