Podporují nás

Svědectví…

Myslela jsem si, že o pohřbu malého Kryštůfka tady nakonec psát nebudu. V den, kdy jsem na něm byla, jsem všechno velmi hluboce prožívala. Jakoby odešel někdo z mé rodiny. S Kryštůfkem jsem se přitom viděla  jen párkrát. Nejdříve, když jsem se potkala s jeho šťastnými rodiči, krátce po jeho narození, potom jednou v nemocnici a pak po jeho návratu domů.

Přesto mně přirostl neuvěřitelně k srdci. A nejen mně… Také mnoha dalším lidem z Blatnice a okolí, jimž nebylo jedno, jak vážně onemocněl, a tak se za něj a jeho blízké modlili. A nebylo to nic krátkodobého… Modlili se intenzivně celé dny a týdny jeho krátkého života.

Na věčnost odešel ve věku pouhých deseti měsíců. Po velkém boji, který z pohledu nevěřících prohrál. Dobře to ale řekl pan farář při mši svaté. „O mnohých lidech si můžeme myslet, že žili svatý život, a proto se dostali do nebe. U Kryštofa je ale naprosto jisté, že v tom nebi skutečně je. Máme tedy v nebi svatého, kterého můžeme prosit o přímluvu. A velké věci se už děly za jeho života. Po devět dnů se tady při modlitbách scházel zcela zaplněný kostel,“ připomněl při pohřbu kněz.

Jméno Kryštof znamená v překladu nositel Krista. Malý Kryštůfek byl skutečným nositelem Krista. Přes svůj útlý věk nesl těžký kříž života. Měl při sobě ale maminku, tatínka, bratra Honzíka, babičku s dědečkem a tetu. Ti všichni mu svou lásku vyjadřovali, jak jen mohli. Lidsky i nespočtem modliteb a obětí… Když jsem jednou tuto rodinu navštívila, seděla s tatínkem Radkem v kuchyni a čekala na Lenku, která zrovna trpělivě Kryštůfka krmila, měla jsem pocit, a nebyl to jen pocit!, že se v tom domě dotýkalo nebe země. Bylo to něco nevyslovitelného a také nevysloveného… Ne… Nezazněla tam žádná zbytečná slova, takže to teď ani nejde popsat…

A tutéž nevyslovitelnou atmosféru jsem cítila na pohřbu. Vesnicí náhodně projíždějící člověk by si mohl myslet, že zemřel nějaký významný mladý člověk, s nímž se přišlo rozloučit mnoho lidí. Zatímco rodina už stála u otevřeného hrobu, lidé ještě vycházeli z kostela. Byla to taková tichá demonstrace sounáležitosti s bolestí pozůstalých.

Mnohým lidem určitě na mysli vyvstalo: „Dobrý Bože, proč sis  ho vzal v tak útlém věku, když se za něho tolik lidí modlilo??? A nebylo o jen pár modliteb…Ty víš Bože, že se lidé vytrvale modlili celé dny, týdny… Ty modlitby k Tobě letěly z různých kontinentů světa! A Ty sis ho přesto vzal…“

Odpověď na podobné otázky tady asi nenajdeme. Zůstanou pro nás tajemstvím. Možná až na věčnosti uvidíme celou mozaiku a nejenom jeden kamínek krásného obrazu, jehož autorem je sám Bůh… Jedno je ale už dnes jisté. Blatnice má ode dne Kryšfůfkovy smrti v nebi velkého přímluvce.

A není vůbec pochyb o tom, jak moc tato vesnice jeho přímluvy potřebuje… Stejně jako na jiných místech naší země se zde nebývalou měrou rozmohl hřích. Hřích, který přináší obrovské utrpení. Stačí se jen porozhlédnout, v kolika domech bují nevěra, jak moc je ohrožená mládež v podobě různých závislostí… A s tím vším přichází do lidských srdcí hromada zranění, která jdou ruku v ruce s obrovskou bolestí…  Bolestí, na níž nelze koupit žádné pilulky… Tu může zahojit „jen“ Boží láska…

Kryštůfku, oroduj za nás!!!

Děkuji za možnost zveřejnit toto silné svědectví paní Lence Fojtíkové, novinářce a mé přítelkyni z Blatnice pod sv. Antonínkem!

                                                          Jana Sieberová

Musíte být přihlášeni k přidávání komentářů. Přihlašovací jméno a heslo obdržíte na Váš mail. Žádosti o přístup na web posílejte na adresu uvedenou v kontaktech. Děkujeme za Vaše příspěvky.