Podporují nás

Svědectví…

     Umírání není absurdní období zbavené smyslu, sama velké bohatství objevuji s každým dalším nemocným. Nepodceňuji ovšem bolest, nepodceňuji ani dobu smutku.  Můžete však do poslední chvíle milovat a cítit, že jste milováni. Konečné okamžiky života člověka mohou být příležitostí dojít s nemocným co nejdále, prožít společně vděčnost, odpuštění a vyměnit si slova lásky.

    Těžce onkologicky nemocná  žena dlouho sbírala odvahu k tomu, aby odjela do rodiny své dcery, tak daleko od svého domova.  Přijela s manželem v půlce adventního času. Byla vnitřně velice silná, vždyť dokázala opustit svůj rodný dům a přitom věděla, že domů se už nevrátí… Léčila se s karcinomem obou prsů od roku 2008. Před Vánoci byla velice křehká, ale něžně krásná. Měla metastázy v kostech, v zadní jámě  lební a kožní metastázu na krku.

    Zdravotníci, kteří doprovázejí umírající, vědí, co všechno dostávají už tím, že vstoupí do tohoto posledního období života. Každý nemocný mě něčím vyjímečným překvapí.  Po nutném odebrání ošetřovatelské anamnézy jsem se zeptala na spirituální potřeby pacientky a byla překvapena její jasnou odpovědí: „Mám zájem o duchovního, mám zájem o duchovní péči, mám zájem o bohoslužby.“ Bylo to třikrát jasné ano. 

      Během našich setkání, kdy jsme opakovaně  řešily zhoršující zdravotní stav, jsem byla často požádána o modlitbu. Byla jsem dojata projevenou důvěrou. Tyto chvíle byly naplněné odevzdáním se do rukou Boha. Vždy, když jsem vyšla z pokoje nemocné, měla jsem silnou touhu žít a milovat. Děkovala jsem jí.

   Nemocná brzy poznávala, že proces se dal do pohybu, velice slábla, neměla chuť k jídlu, byla unavená a spavá, ale také si přála být více sama. Cítila, že je dobojováno. Jednoho dne si přála rozloučit se svou rodinou, manželem, syny a s dcerou. Okamžik, na který se nezapomíná…

    Když tělo křehne, mění se, nejde číst ani vyjádřit souvislou myšlenku, někdo může pochybovat o smyslu života a křičet, že člověk ztrácí důstojnost. Ale ti, co křičí, zapomínají na že existuje vnitřní život, intimní, citový, duchovní. V této oblasti můžeme od umírajícího dostat přemnoho. Tělo sice spěje k zániku, ale zbývají srdce a duše. A v těchto  okamžicích  nic nenahradí jemný dotyk rukou, nemocný pozná, že jsme spolu, není třeba mluvit.

   Děkuji této ženě, že mi dovolila vstoupit do této části  jejího života. Byla silná, klidná, smířená a důstojná. Nezapomenu na její šibalské – papa a letmý dotek na mých vlasech. Nezapomenu, že mi ukázala, že je možno hledět smrti do tváře a přitom dále žít.

                                                 Jana Sieberová

Musíte být přihlášeni k přidávání komentářů. Přihlašovací jméno a heslo obdržíte na Váš mail. Žádosti o přístup na web posílejte na adresu uvedenou v kontaktech. Děkujeme za Vaše příspěvky.