Svědectví...

        Umírající nás učí žít... Tak nějak bych nazvala svědectví ženy, o kterém chci psát. S hlubokou důstojností člověka v nás probouzela smysl pro lásku a soucit k něžným pohybům určeným jejímu tělu, které poznamenáno těžkou nemocí zůstávalo naprosto odkázáno na pomoc druhého člověka. Vrací se mi na mysl tvář této nemocné. Udivovala mne její vnitřní duchovní síla, která byla bez podpory náboženské víry, a přesto byla obdivuhodná.     Nemocná s inoperabilním zhoubným nádorem  plic byla hospitalizována po vyčerpání onkologické léčby na oddělení LDN. Její velké přání bylo být doma se svou rodinou. Stav nemocné byl ale velmi vážný, žena vykazovala známky značné dušnosti a často kašlala. Byla imobilní a nesoběstačná. Lékaři na onkologii i na odd.LDN rodině domácí hospicovou péči vůbec nedoporučovali. Děsili rodinné příslušníky tím, že se jim maminka doma udusí! Manžel nemocné ženy a dcera však našli společně odvahu a svou matku si odvezli domů.      Zdravotní stav nemocné byl jistě vážný, ale s lékařem, zdravotní sestrou a v neposlední řadě i s duchovním, se nám dařilo zvládat všechny těžké situace do posledního okamžiku života.      Na naše první setkání s touto nemocnou a s jejím manželem nezapomenu. Byla již pohodlně usazená v polohovacím lůžku, vzhledem ke značné dušnosti  v polosedě, dýchala nutný kyslík, který  jí chyběl, a hleděla na mne svýma velkýma hnědýma očima. Chytily jsme se spolu za ruku a obě tiše chvíli mlčely. Ta chvíle ticha byla pro nás důležitá, stavěla totiž věci příští...    Blížily se Vánoce. Víte, kolik pohnutek v mysli vyvolává takový svátek. Žena měla strach, že Vánoce nepřežije, smutek, že jsou to Vánoce poslední, úzkost, jak se postavit dojetí druhých. Silnou oporou jí byl její manžel. Seděl takřka nepřetržitě u lůžka své ženy, sám obtížně pohyblivý, a držel  ji za ruku. Nešetřil slovy - mám tě rád. Oba působili na nás přicházející velice něžně. V místnosti s nemocnou svítil malý vánoční stromeček...   Nemoc ženě poslední dny jejího života zaostřila rysy, ale v jejím obličeji byla patrná pravidelná krása. Nemocná cítila, že brzy zemře a souhlasila s návštěvou duchovního. Krátce potom si zavolala dcery a syna. Loučila se s nimi.    Poslední den jejího života jsme byly spolu. Byl to těžký den a probíhal pomalu. Věděla jsem, že nemocná je již připravena zemřít. Byly to hodiny lásky a něhy, které jsme si vzájemně předávaly, občas přerušené otřením čela a zvlhčením úst. U své maminky byly také obě dcery, každá z jedné strany  ji držela za ruku. V čele lůžka, jako věrný strážce - byl manžel nemocné a syn. Pouštěli si oblíbenou hudbu, kterou měla maminka tak ráda. Vydechla naposledy, smířená a klidná, uprostřed své rodiny.    S velkou pokorou vám píšu tyto řádky, kdy se snažím shromáždit ty cenné chvíle života, jichž jsem byla svědkem. Cítím, že spřádám dohromady dvě nitě, nit mého života a nit života této ženy. Vnímám v sobě také velký vděk k těm, kterým jsem v posledních dvou letech pomáhala, ale kteří s vnitřní sílou, do které je pohroužilo utrpení, se ukázali být mými nejlepšími učiteli.                                                                                Jana Sieberová