Svědectví...

      Centrum DHP v Hořicích navštívila  rodina těžce nemocné pacientky. Jednalo  se o 53 letou ženu, u které byl diagnostikován inoperabilní karcinom.        Dle ústního sdělení dcery byla nemocná imobilní, dušná, měla  fyzickou bolest a známky velkého psychického neklidu. V propouštěcí zprávě měla naplánovaný 1 cyklus chemoterapie za 3 týdny. Vzhledem k prudkému zhoršení stavu kontaktovala rodina lékaře na onkologii s prosbou o hospitalizaci. Lékař však hospitalizaci odmítl a navrhl přijetí na interní oddělení za 14 dní. Odpověď lékaře - vždyť se s tím stejně nedá nic dělat, byla pro dceru  naprosto šokující. Praktický lékař naordinoval nemocné  běžné léky na bolest. Situace se nijak neřešila a pacientka  velice trpěla. Rodina nemocné byla  pod nepředstavitelným tlakem všech těchto okolností na pokraji psychického zhroucení.      Dcera se dozvěděla informace o Hospicovém sdružení Duha na internetu. Navštívila nás a velmi plakala. Cítila naprostou bezmoc. Společně jsme probíraly  všechny možnosti pomoci pro její matku. Z týmu DHP odjel do rodiny lékař a zdravotní sestra k posouzení celé situace. Stanovil lékařsko- ošetřovatelský plán. Vyzval  praktického lékaře k napsání opiátů na krutou fyzickou bolest. To se nám po delší době podařilo a lékař aplikoval potřebnou SOS dávku.       Vzhledem k naprosté imobilitě nemocné jsme zajistili do rodiny polohovací lůžko, antidekubitní matraci a jiné zdravotnické pomůcky. Bylo nutné rodinu naučit polohování nemocné, protože hrozilo riziko vzniku dekubitů. Řešili jsme otázky vyprazdňování. Doporučovali jsme změnu stravy a dostatek tekutin. Dušnost, která byla patrná z úzkostného stavu, po podání opiátu ustoupila. Byl nutný psychosociální pohovor s nemocnou a s celou její rodinou.   Závěr:        Tým DHP garantoval nemocné důstojnou kvalitu zbývajícího  života, bez krutých fyzických bolestí a dalších jevů terminální fáze. V celé této těžké době jsme byli s rodinou v kontaktu každý den a k dispozici 24 hodin. V době  umírání jsme nemocnou  a její rodinu neopustili.  Prvního cyklu chemoterapie se pacientka nedožila.        Rodina se dostala do velmi tíživé situace vzhledem k naprostému odmítavému stanovisku ošetřujícího lékaře. Byla zděšena přístupem  našeho zdravotnického systému. Nejvíc ze všech však trpěla pacientka sama.        Žádná rodina, která doprovází umírajícího, nesmí  žít v nejistotě a v osamocení, zda to, co dělá, je správné či nikoli. Rodina poskytuje laickou péči a některé odborné výkony, které je naučí zdravotníci. Náročnější ošetřovatelské výkony spadají jasně do kompetence profesionálů, kteří podle potřeby a dohody navštěvují umírajícího doma.     Rodiny, které chtějí umírajícího domů, musí mít k tomu vhodné podmínky. Ve většině případů a podle našich zkušeností je třeba dlouhodobá spolupráce zdravotníků s pečující rodinou.    Většina nemocných se cítí nejlépe doma, mezi svými, to nám je všem celkem jasné. Domácí hospicová péče by tak měla být  reprezentující zdravotní péčí vycházející z našeho systému poskytovaných služeb! A to po našich zkušenostech opravdu  není...