23. 06. 2010, 09:35

Svědectví...

      Jak často vzpomínáte na své milé, kteří vás opustili? Máte na vzpomínky vůbec čas? Co pro vás znamená život člověka, který není mezi námi? Já vzpomínám ráda, protože život člověka má cenu do svého posledního okamžiku, to mi věřte...     Je tomu více než jeden rok, kdy u nás doma zazvonila paní, kterou jsem znala celou dlouhou dobu, co tady žiji,  jako velmi usměvavou a krásnou ženu. V třesoucí se ruce držela výsledek vyšetření CT, kde jí byl lékařem diagnostikován zhoubný nádor a metastázy.  Bylo jí 69 let a velkou část své profesní kariéry pracovala ve zdravotnictví jako ošetřovatelka. Dlouho jsme  na zápraží u nás doma nestály, pozvala jsem ji dál.     Jaké to je, když se na vás obrátí sám pacient, kterého léta znáte? S  onemocněním, které je vlastně neřešitelné? A ještě pracující ve zdravotnictví? Především a to od samého začátku bylo potřeba vědět, že si vzájemně nelžeme, lhát nebudeme, pomůžeme ihned a pomáhat budeme. Při prvním tom našem společném  rozhovoru, kdy se pravda tak pravdivá poznává a testuje, tekly slzy. Ale byl to velmi důležitý rozhovor, který nasměroval věci příští...     Paní byla vdova, bydlela v bytě sama s milovaným pejskem. Přála si od samého začátku být doma . Odmítla celkem jasně veškerou chemoterapii a rozhodla se začít žít ten čas, který ji byl přidělen - jaksi smysluplně. Nás požádala o pomoc v bolesti, která byla už patrná. Že hospicová péče není jen v tišení bolesti  fyzické a všech těch jevů, které souvisí s vlastním onemocněním, ale v tišení bolesti duševní, jsme velice záhy obě poznávaly.    Začalo dlouhé a velmi intenzivní devítiměsíční období. Bolest jsme zvládaly od počátku dobře. Co pro nás obě bylo však překvapením, že vznikalo niterné  a velmi něžné  přátelství, které se mezi námi začalo tak přirozeně vytvářet. Nebudu vám dopodrobna popisovat zdravotní obtíže, které musí každá zdravotní sestra s pacientem podle potřeby denně řešit. Samozřejmostí jsou prodlužující se návštěvy vzhledem k situaci nemocného.     Já však chci napsat tentokrát o něčem jiném. O tom, jak jsem si tuto nemocnou více a více brala do svého srdce. Od začátku se mezi námi pozvolna budovala důvěra. Vznikala během dlouhých podzimních večerů, kdy se venku šeřilo. Hudba, kterou tato paní měla velmi ráda,  dotvářela jakési kulisy našeho vzájemného poznávání. Také jsme putovaly společně našimi životy, brouzdaly různě těžkými životními obdobími ale i radostnými. Obě jsme  se rády smály, obě jsme našly v sobě  smysl pro dobrý humor. I já  mám ráda  hudbu a přírodu též.  Proto jsme  si často o těchto zvláštních večerech pouštěly písně, které nás hladily po duši. Pozorovaly jsme  přírodu z okna, vnímaly barevný podzim a přicházející zimu. A zima byla tentokrát vydatná ve své sněhové nadílce. Přicházely  Vánoce a obě jsme věděly, že jsou v životě nemocné poslední. Nechával nás  v naprostém klidu ten vánoční kolotoč nákupů, úklidu a vnitřního neklidu.  Vždyť koleda, kterou jsme si pouštěly se nám zdála být tím nejcennějším v té chvíli.  Nešlo však  zastavit čas, nešlo ani  setrvat v okamžiku. Ale šlo ho opravdově prožít. A tak každý den této mé milé pacientky byl opravdu prožitý a plný od začátku do konce. Mluvily jsme spolu i o smrti. Jaká bude, kdy asi nastane. Co bude po ní... Odborníci na hospicovou problematiku by nám řekli - je to fáze smíření. Ano, tato paní se již v létě smířila se svou nemocí, věděla totiž, že ji nepřepere. Ale věděla, že chce žít plně do posledního okamžiku. Velice moudře a citlivě se loučila se svými přáteli. Přála si navštívit místa jí drahá. V zimě byla už dost slabá ale stále krásná. Byla parádnice, měla vybrané i šaty, které chtěla mít při rozloučení na sobě. Často mluvila o svém synovi, jenž jako  mladý zemřel. Mluvila i o svých rodičích, o manželovi. Těšila se na shledání. Vyzařoval z ní pokoj a důstojný klid. Vzpomínám na vyjížďku autem po zasněženém městě, loučení s kamarádkami a hlazení zimní přírody. Loučila se do února ještě několikrát, vždy upravená a s úsměvem. Říkávala mi často: "Janičko, klídek, žádný spěch..." Pohlazení od ní bylo - věřte mi -  jako z druhého světa. Prošly jsme společně s touto nemocnou dlouhé, ale krásné a hluboce lidské období jejího života. Když jsem ji držela pár hodin před smrtí za ruku a v duchu s ní o všem promlouvala, řekla mi slabě - Jano. Věděla jsem, že loučení je teď opravdové...      A proto ráda a tiše poslouchám, nehodnotím totiž  život toho nebo onoho člověka, nepřísluší mi to.  Ale jdu s ním, v jeho nemoci, v jeho bolesti, v jeho radosti. A  když život zakončí - poděkuji mu.  Vždyť obdarovaná jsem i já.                                                                                  Jana Sieberová
Načítání stránky