Svědectví...

     Ráda bych Vám popsala se svolením rodiny příběh  těžce nemocného pacienta, kterého jsem jako hospicová sestra poznala a doprovázela v závěru jeho života. Jednalo se o 79 letého pána, který měl 3 druhy onkologického onemocnění. V době, kdy jsem do rodiny přijela, se o něho staraly jeho dvě dcery.       Pacient se nacházel v počínajícím terminálním stádiu. Byl skoro slepý, takřka nepohyblivý. Měl fyzickou bolest, kterou bylo nutné řešit. Trápily ho zažívací obtíže spojené se obtížným  vyprazdňováním. Od začátku jsem velice silně vnímala vzájemnou lásku, která v této rodině panovala.   Též i naprostou samozřejmost postarat se o tatínka právě doma tak, jak si on sám přál.     Sestry se velice obětavě staraly skoro 3 roky o svého otce! Neřešily tak jako někteří -  otázku finanční. Na tuto dobu velice jasně opustily svá jistá zaměstnání.  Měly prostě svého otce rády. Dopřávaly mu v závěru života to, co jim on dal během života svého. Lásku, ale zároveň s ní - i smysl pro povinnost. Dát tatínka do zařízení typu LDN - bylo pro rodinu naprosto nemožné!     Nemocný měl proleženinu, kterou se podařilo v terminálním stádiu zcela odhojit. Zajistili jsme s pomocí hospice v Litoměřicích do rodiny polohovací lůžko a antidekubitní matraci. Řešili jsme s rodinou otázku fyzických bolestí, stravování, ale též otázku duševní.     Během mých návštěv mi nemocný pán sděloval, že během onkologické léčby  si chodil sedávat do kostela. Jen tak... Aby se vůbec trochu  - jak mi říkal, uklidnil. Pocházel původně za Slovenska a byl od dětství pokřtěný. Cítila jsem, že je to výzva k povolání kněze, který by poskytl  podporu na cestu poslední...     Nemám ráda slovo agónie. Říkám tomuto období - dlouhý spánek. Protože rodina je během hospicového doprovázení připravena na věci příští, poznává, když  něco není v pořádku. Sestry mi sami zavolaly, že tatínek nemůže z nějakého důvodu z tohoto světa odejít.     Když jsem přijela i já bylo tomu opravdu tak.  Nemocný si podle mne vyžadoval potřebu duchovního, i když nám to nemohl sdělit už ústně. Stačilo však u něho déle setrvat, v tichu, abychom i my ostatní pochopili, co si žádá... Páter se dostavil krátce po našem zavolání. Poskytl umírajícímu svátost pro nemocné a odebral se odsloužit mši svatou. Pár minut poté - nemocný v naprostém klidu v kruhu své rodiny odešel.     Věřte, že na tyto silné okamžiky nejde nikdy zapomenout. Ráda na tohoto nemocného a na jeho láskyplnou celou  rodinu velmi vzpomínám. Jsem s nimi v kontaktu a musím říci, že nás pojí hluboké přátelství. Vzhledem k tomu, že onemocnění tak těžké a dlouhodobé prožívali vnuci a vnučky, viděla jsem naprosto dobré ovlivnění generační. Tito mladí lidé, kteří setrvali u lůžka umírajícího dědečka, nikdy nedají své rodiče do DD či do LDN. Jejich rodiče jim poskytli takové vzory, že není třeba vysokých škol, aby poznali hlubokou lidskost, křehkost a krásu posledního okamžiku lidského života.    Díky Vám všem, že jsem mohla být i já svědkem...                                                                                                Jana Sieberová