Svědectví

Téma umírání a smrti bylo pro mne až do mých třiceti let velkou neznámou. Patřila jsem mezi lidi, kteří o smrti vědí, ale mají pocit, že zrovna jich se to vlastně vůbec netýká. To se ale změnilo od chvíle, kdy mi moje nejlepší kamarádka Erika sdělila, že má rakovinu prsu. Byla jsem tou dobou na mateřské dovolené, tak jsem jí mohla častěji navštěvovat a snažila jsem se jí povzbuzovat a být jí nablízku. Pamatuji se, že náš první rozhovor po sdělení diagnózy, která proběhla mírně řečeno nešetrně (paní doktorka jí v pátek zatelefonovala, že „tam něco malého našli“ a že jí v pondělí sdělí podrobnější informace) byl velmi emotivní. Nebudu Vás zatěžovat podrobnostmi, sedm let od této diagnózy Erika zemřela. Mnohokrát jsme mluvili o Bohu a On mne vedl a pomáhal mi při každém našem setkání. Většinou jsme se spolu i zasmály a to i v posledních dnech jejího života. Erika nebyla před onemocněním věřící. Postupně se Bohu přibližovala a asi půl roku před smrtí se nechala pokřtít a odešla smířena s Bohem. Pamatuji se, že asi čtrnáct dní před její smrtí, když jsem se jí zeptala „ Eri, víš už, jestli Bůh je a že Ti pomáhá“ ona bezprostředně, zjihle odpověděla a obrátila při tom oči k nebi. TATÍNEK!!! Bylo to velmi dojemné a pochopila jsem, že ona je Bohu mnohem blíž než já, že už Ho důvěrně zná. Letos v létě mne Bůh znovu provázel zkouškou, která byla ještě těžší než ta s Erikou, protože se jednalo o mého otce. Otec v roce 2010 onemocněl plicní fibrózou a od března 2012, kdy prodělal zápal plic se jeho stav velmi zhoršil. Doposud aktivní, pracovitý a činný člověk byl odkázán na pomoc druhých a dýchat mohl s obtížemi pouze s dýchacím přístrojem. Toto období bylo pro mne velmi těžké hlavně proto, že táta odmítal veškerou komunikaci o Bohu, smrti a umírání. Velmi se smrti bál a měla jsem pocit, že měl svůj dosavadní život natolik rád, že se ho nechtěl vzdát, i když už ho vlastně neměl. V červenci se jeho nemoc zhoršila a byl hospitalizován v nemocnici. Lékaři nám sdělili, že táta umírá. Strávila jsem u jeho lůžka mnoho hodin, modlila jsem se za něj, potichu jsem mu zpívala a četla jsem mu z písma. Hluk přístrojů a morfium způsobilo, že mne neslyšel, ale já jsem chtěla jeho duši při odchodu nasytit božím slovem. Vím že mne k tomu vedl Bůh, já jsem byla bezradná, cestou do nemocnice jsem se modlila a vyprošolavala Boží pomoc, abych jednala podle Jeho vůle, abych tátovi pomohla. Postupně jsem cítila (pouze z reakce jeho ruky, kterou jsem držela ve své), že už přechází na druhý břeh…V ten den, kdy jsem seděla u jeho lůžka, jsem slavila své 40. narozeniny. Věděla jsem, že to není náhoda, že je to takový zvláštní dárek od Boha k mým narozeninám. Možnost rozloučit se s tátou a doprovodit ho na poslední cestě. Kolem jeho odchodu se odehrálo spousta zvláštních událostí. Dnes mám pocit, jakoby síly temna chtěli tátu přeci jen dostat, ale to jaké mi Bůh dával znamení mne utvrdilo v tom, že se jim to nepodařilo a že je můj táta v nebi. Jsou to taková znamení, která jsem vedena sdělit právě Vám. Několikrát se na nebi objevila duha, a to když jsem se modlila a má duše byla velmi smutná z odchodu mého táty a plná strachu co s ním po smrti bude, když se nesmířil se sourozenci ani s Bohem. Já mám duhu moc ráda a z Bible vím že je to Boží znamení naděje. V den tátova pohřbu se na nebi také zjevila nádherná sytá duha. Moje kamarádka, která přišla na mši svatou, konanou za mého tátu, se cestou z kostela modlila : „Bože jestli jsi a jestli je Martinin tatínek v nebi, ať se objeví na nebi duha“. U nás v Rychnově nad Kněžnou teď probíhají jednání ohledně případného založení hospice. Myslím, že má Bůh v tomto plánu malé místečko i pro mne. Pokud ne, tak jsem ráda přispěla svým svědectvím, které může být také přínosem pro rodiny vašich nemocných. V každém případě Vám za Vaši práci moc děkuji a vyprošuji pro Vás Boží požehnání, sílu, lásku a dostatek financí, abyste se mohli soustředit na potřebné a nemuseli se vysilovat bojem s úřady. Martina Plocková