Svědectví...

    Doprovázím nemocné  jejich posledním úsekem života. Každý z nich ve mne nechává trvalou vzpomínku… Zakládám si dnes do kartotéky  lehce pomuchlaný chorobopis ženy, kterou jsem měla ve svém srdci devět měsíců. Listy jsou popsané pečlivým zkoumáním všech jejích fyziologických funkcí, jednotlivé symptomy vypovídají o závažnosti onkologického onemocnění. Vnímám znovu a znovu její plnou chuť do života, mám před očima její vřelý úsměv, její gesta, slyším její slova. Nechce se mi dokumentaci zakládat, vždyť v ní na pár stránkách papíru, je vtěsnán konečný život…      Tenkrát v srpnu 2010 mne navštívil manžel této mé budoucí pacientky.  Právě přijel z návštěvy na onkologii, byl velmi rozrušený, měl slzy v očích…Žena bojovala se svou rakovinou dva roky. Její zdravotní stav se komplikoval, musela podstoupit další těžkou operaci. Nemocniční prostředí jí ničilo. Chtěla domů ke svému manželovi, ačkoli byla velice slabá, nechodící, s velkou nehojící ránou na břiše. Domluvili jsme podmínky přijetí do hospicové péče.. Druhý den nás informovali z onkologie o závažnosti a náročnosti domácí hospicové péče, žena dostala limit 5 dní života! Stále mne udivuje troufalost lékařů, kteří v některých případech určují zbývající čas nemocných. Vždyť my se můžeme  pouze a pouze domnívat…    Nemocná byla opravdu slabá, bez vlasů po chemoterapii, ale přesto krásná, tak jak to ostatně u lidí onkologicky nemocných bývá. Zkřehnou fyzicky a do popředí vstupuje jemná  vnitřní krása. Byla přes všechny nepříznivé okolnosti šťastná, protože konečně  ležela ve své posteli a už věděla, že nebude sama.       Mám ráda to první poznávání, navazování vztahu a budování věcí příštích. Paliativní péče se rozprostřela u této ženy v celé své kráse a řešila všechny symptomy, které s postupujícím onemocněním přicházely. Během krátké doby se zvládla fyzická bolest. Nemocná, ačkoli byla v terminálním stavu, se začala s hospicovou péčí a dohromady s láskou svého manžela –výrazně zlepšovat. Onen pátý den, co měla podle předpokladů lékařů zemřít, udělala několik prvních kroků kolem svého lůžka. To byla, věřte mi, velká sláva! Také se zlepšovala chuť k jídlu a žena k velkému překvapení všech byla po měsíci schopná otevřít dveře. Začalo trénování schodů, protože touha znovu se projít venku, při čerstvém vzduchu, byla obrovská. Její dny byly plné optimismu a radosti. Prožití každého dne s těžkou nemocí je úplně jiné, než u zdravého člověka, který žije většinou tak, jako by měl být nesmrtelný. První malá podzimní procházka byla jejím velkým vítězstvím v celém období dlouhé nemoci. Vrátila se také ve svém domově k běžné činnosti, začala vařit, prát, uklízet. Často jsem od ní slyšela, že zapomněla na svou nemoc. Byla jsem šťastná s ní. Během všech těch dní, týdnů, měsíců, se podařilo úplně zahojit rány po operacích, ačkoliv se v odborných publikacích uvádí, že rána v terminálním stavu se většinou nezahojí. Pravidelně udivovala svou vitalitou své lékaře, které často navštěvovala. Celé toto období se dá nazvat jedním velkým zázrakem.    Začaly jsme se více a více poznávat, zvykat si na sebe, přijímat se takové, jaké jsme, až jsme společně zjistily, že se prostě máme rády. Důvěra, která  je tak důležitá, se rodila společně se vznikající přátelskou láskou. První naše objetí bylo dojemné, se slzami v očích a s větou na kterou se nedá zapomenout:“Vždycky jsem si přála ke klukům dceru, teď jí konečně mám…“. Prožily jsme spolu barevný podzim, naříkaly nad přívaly sněhu v zimě, těšily se na Vánoce… Nemoc jako by jen velice mírně rušila celé toto krásné období.    První vážná progrese nemoci udeřila krátce po Novém roce, ale byla ještě řešitelná. Nevzdávaly jsme se. Stav se mírně vylepšil, ale nevrátil se už k   původnímu. Život pokračoval jakoby zdánlivě klidně, ale nemoc se hlásila znovu a znovu. Oslabovala tělo. Začaly se plánovat a uskutečňovat návštěvy přátel a míst, které byly manželům tak drahé. Jednoho dne bylo jasné, že se na přírodu budeme dívat z okna. Život byl však i přes vznikající obtíže plnohodnotný, jasný, s láskou ke všemu, co bylo nemocné tak drahé.     Objevovala se však jedna zásadní otázka: „Zvládnu to, co mne nevyhnutelně čeká?“ Několikrát v době nemoci navštívil nemocnou duchovní, na její přání, který jí kromě nás, pomáhal nést její vnitřní utrpení a snažil se jí podpírat, když klesala. Bylo nutné přikročit k paliativnímu výkonu v nemocnici. Hospitalizace nebyla jednoduchá a žena v nemocnici strádala. Byly jsme společně v kontaktu dál a proto mne nijak nepřekvapil telefon jednoho pozdního večera. Ale co mne překvapilo, byla prosba o noční návštěvu společně s duchovním. Jsem zvyklá uskutečňovat přání svých nemocných a proto jsem neváhala a nemocnou s duchovním onoho večera navštívila. Byla tak slabá, až se v tom nemocničním lůžku docela ztrácela. Cítila velkou touhu po tom, kdo opravdu rozhoduje o našem bytí či nebytí. Chtěla přijmout do srdce jistotu, že nebude v poslední chvíli sama a potřebovala naději do blízké budoucnosti, o které věděla, že brzy přijde. Ona nová jistota jí naplnila zvláštním klidem a radostí. Když jsme společně odjížděli, byla klidná, šťastná, smířená. Objala mne a v radosti společně s novou nadějí, jsme v objetí několik minut tiše setrvaly.      Krátce na to byla propuštěna domů. Mírně se její stav vylepšil, ale obou nám bylo jasné, že cesta její další existence se nedá odložit. Rodina a všichni blízcí pochopili, že loučení, je tentokrát opravdové. Přicházeli, vnímali dotyky lásky a takto obdarováni onou zvláštní silou od nemocné a plni dojetí, odcházeli.      Velikonoce se blížily a my prožívaly tyto svátky společně a již velmi intenzivně. Ještě jsem stihla v Praze natrhat rozkvetlý šeřík a provoněla jím celou místnost této ženy, která se každým okamžikem připravovala na svou poslední pozemskou cestu. Dotýkala jsem se s láskou jejího těla, jemně otírala rty, držela jí dlouze za ruku. Mám Tě ráda Jano, bylo poslední slovo, které mi věnovala. Potom jsme  už společně nemluvily. Očekávaly jsme  tu pravou naději, která k ní přišla po devíti měsících tak tiše a něžně. „Mám Tě ráda a ty to víš“, jsem jí řekla já, se slovy díků za to, že jsem mohla být v tento tajemný čas, tak plný lásky a něhy, společně s ní.                                                  Jana Sieberová