Svědectví...

" Velmi prosím o návštěvu vašeho hospice u mé dcery, která má bolesti v obou končetinách a zároveň necítí pravou nohu. Léčí se 7 let s rakovinou prsu."  Takto naléhavě zněla výzva matky, která pečovala o svou těžce nemocnou dceru. Symptomy pokročilého nádorového onemocnění u nemocné ženy byly nedostatečně ošetřené. Takový je však obraz většiny našich umírajících. Paliativní léčbou ale dokážeme aktivně potlačit téměř všechny problémy spojené s terminálním stavem. Žena, kterou jsem poprvé spatřila, byla již fyzicky proměněna následkem dlouhotrvající nemoci. Byla smířená se ztrátou soběstačnosti, dokázala se vyrovnat s tím, že je při vykonávání každodenních úkolů odkázána na druhé. V očích měla slzy, ale ve tváři široký úsměv. "Já jsem Jana, můžeme si tykat?" říkala jsem jí poté, co mi tiše vyprávěla o své těžké nemoci. Usmála se ještě více a odpověděla: "Díky, ráda." Vnímala  jsem, že zdrojem jejího utrpení byla nejenom fyzická bolest, ale také strach z toho, co bude dál. Byla maminkou třech synů, které vychovávala sama. Mluvily jsme naprosto otevřeně. Cítila jsem v srdci, že rozhovor byl pro ní velmi důležitý. "Myslíš, že se to ještě vylepší?" Dívala jsem se jí do jejích krásných očí a i když jsem věděla, že se vidíme poprvé, neměla jsem jinou možnost, než odpovědět upřímně. V mozku bylo podle CT nálezu čtyřicet metastáz a z jejího stavu bylo více než zřejmé, že nemoc výrazně progreduje. Poznala jsem, že ode mne očekává pravdu, kterou ve svém těle již delší dobu tušila. Reagovala klidně, zamyslela se na pár minut, usmála a řekla: "Díky za pravdu, teď vím, co si musím zařídit. Začnu u svých synů." Nemocná byla silně věřící žena, které jsem nabídla kromě paliativní péče péči duchovní.  Zajišťuje ji  v hořickém týmu Mons. Pavel Rousek. V  krátké době celou rodinu navštívil. Z jeho  postoje vyzařovala upřímná snaha pomoci nést utrpení spojené s tolika ztrátami. Další nabídka se týkala společenství věřících dobrovolníků, kteří nemocnou navštěvovali. Myslím si, že nikdo z nás nezapomene na slova písně "Tobě patří chvála", kterou jsme při hře na kytaru tak rádi všichni zpívali. Obdivovali jsme onu vnitřní sílu, která z mladé ženy doslova zářila. Obdivovali jsme její touhu plně žít a radovat se každý den. Děkovali jsme jí za její lásku k nám, kterou nám projevovala mnoha způsoby. Její nesmělá věta jednoho dne zněla: "Přála bych si setkat se ještě s biskupem Mons. Josefem Kajnekem, který mě biřmoval." Pan biskup nemocnou svou brzkou návštěvou velice potěšil a přijal účast na jejím utrpení. Duchovní péče si klade za cíl zmírňovat utrpení spojené s nemocí a smrtí. Pro nemocné je vždy velmi povzbuzující, když vědí, že jsme s ním a budeme i později, až se jejich  stav zhorší. Nemocnému nemůžeme utrpení odejmout, ale můžeme je s ním sdílet, pokud je ochoten se s námi o ně podělit. Maminka, která nemocnou doprovázela byla bytost tichá a milující. Bez reptání vyslechla zprávu o tom, že její dcera zemře. Přes všechno utrpení provázela svou milovanou dceru až do jejího posledního konce.  Byl to projev lásky k dítěti, kterému dala život, které nosila pod srdcem, porodila, vychovala a doprovodila. Nejbolestivější záležitost pro nás všechny byl fakt, že synové nemocné se museli postupně vyrovnávat s tím, že jejich milovaná maminka odchází. Prožívali jsme jejich vzpouru jako reakci na to, že nikdy nebude jejich rodina taková jaká byla. Víme, že musí přečkat velmi dlouhý čas, aby se vyrovnali s tak těžkou situací, se svým vnitřním utrpením, se svou velkou zranitelností. Síla a láska, kterou jsme u lůžka těžce nemocné naprosto nezaslouženě dostávali, byla obdivuhodná. Z našich vzájemných doteků vyjadřujících něhu a laskavost, byla patrná snaha žít do posledního okamžiku. A i když byla nemocná postupem nemoci v kómatu, objetím jsme se jí snažili říci, že stále žije, že jí máme rádi a že ji děkujeme za to, že nám dovolila vstoupit do tohoto posledního useku jejího pozemského života. Jana Sieberová