Stádia přijetí nevyléčitelné nemoci...

První stadium - popírání a izolace     Nemocný přesvědčuje sám sebe, že se lékaři spletli. Tato obranná myšlenka se objevuje u všech lidí.  V této chvíli nenaléháme na rozhovor o nevyléčitelné nemoci. Jsme jistě s nemocným.  Stojíme při něm a čekáme na vhodnou dobu. To neznamená však lhát, ale  říkat pravdu s ohledem na připravenost člověka ji přijmout. První fáze je tedy výkřik, panika, zděšení. Člověk pláče, je zoufalý, má úzkost.  Druhé stadium - zlost      Nemocný se hněvá, na všechny okolo...Neustále vysílá ke svému okolí požadavky a stížnosti. Je nutné stát při něm ještě více. Je to volání nemocného - buďte mi blízko! I tento hněv je přirozenou reakcí, jak se varovnat s něčím, co jen obtížně zvládneme. Člověk nerozumí, proč se to stalo právě jemu. Může být však i apatický, bez zájmu, snaží se vytlačit tuto skutečnost ze svého vědomí, protože je příliš tvrdá. Třetí stadium - smlouvání      Nemocný se snaží o kompromis s realitou. Už se tak nehněvá, ale smlouvá. Poznáváme, že v této reakci je znát stále nepřijetí skutečnosti. Motivem takového smlouvání může být i pocit viny. Nemocný vyjednává se životem, s Bohem. Snaží se jít teď po dobrém... Většina smluv je uzavírána s Bohem a to zpravidla skrytě. Čtvrté stadium-deprese     Nemocný se uvědomuje, kolik toho ztrácí, čelí mnohým omezením. Nemůže se hýbat, možná je upoutaný na lůžko. Nemůže jíst, co by chtěl a dopřávat si to, si dopřával předtím. Má bolesti, klesá jeho výkonnost. Věci, které napňovaly jeho život jsou teď pryč. Možná má výčitky, strach. Nemá sebejistotu. Cítí, že je druhým na obtíž. Nemocný ztrácí všechno a všechny, které miluje. Člověk tímto volá - buďte se mnou! Touží po tom, aby s ním někdo byl, aby vydržel jeho smutek a nesnaži se mu ho povrchně vyvracet. Svět pro nemocného ztrácí barvy, chutě, vůni a snad i smysl. Depresivní úsek cesty nemocného může však vést k přijetí věcí, jak jsou. Nemocný se ptá po  smyslu jeho života. Častá bývá otázka: "Můžu i přesto žít? Nemám ještě nějaký úkol?" Tato etapa je postupné vyrovnávání se s těžkou nemocí. Páté stadium- akceptace-přijetí      Nemocný se nehněvá, přijímá stav takový jaký je. Je spíše unavený, často spí. Nejeví již takový zájem o dění v okolí. Více si však přeje být sám. Slov je čím dál méně. Taky třeba už mluvit nemůže. Komunikace se děje spíše naúrovni blízkosti, doteků, pohledů. Je dobojováno a nastává čas na poslední odpočinek před dlouhou cestou. Je to fáze smíření. Nemocný není smířený pouze se svou situcí. Je jaksi nad věcí. Je svobodný v tom, kdy na svou těžkou situaci myslí a kdy ne. Přijetí je odevzdanost v pravdě a v lásce. Použitá literatura: Elisabeth Kubler-Rossová, Jaro Křivohlavý