Podporují nás

Spřátelit se s vlastní smrtí?

Pohled Jany Sieberové k zamýšlenému zákonu o eutanazii, pro Katolický týdeník.

Jsem zdravotní sestra, ve zdravotnictví pracuji 35 let, z toho 25 let na oddělení ARO a 10 let v Domácím hospici Duha. Když jsem ho v roce 2009 v Hořicích zakládala, nevěděla jsem, kolik obtíží a nepochopení budu muset snést.

Jako zdravotní sestra jsem byla po celou dobu vykonávání své profese konfrontována s utrpením umírajících lidí, kteří trpěli fyzickou bolestí a umírali osamoceni. Zásadní moment mého života, kdy jsem se rozhodla opustit svou původní profesi anesteziologické sestry, přišel v roce 2008. Lékař, hlavní operatér, si tehdy před operačním výkonem v plánovaném operačním programu odešel na hodinu anglického jazyka. Zůstala jsem na operačním sále se ženou, které měl být vyoperován zhoubný nádor. Nemocná plakala, vyprávěla mi o životě s rakovinou, o strachu ze smrti, o touze žít. V tomto okamžiku jsem se rozhodla založit domácí hospic v podmínkách malého města.

Umírající jsou darem společnosti

Jeden z našich pacientů měl v 17 letech diagnostikován zhoubný nádor, který metastázoval do ostatních orgánů. Podrobil se náročné onkologické léčbě, ale nakonec sám požádal lékaře o její ukončení. Léčba prodlužovala jeho utrpení a zhoršovala kvalitu života. Chlapec věděl, že umírá, a přál si poslední okamžiky života strávit doma, v prostředí své milující rodiny. Doprovázení trvalo tři měsíce. Své mamince dal za úkol nakoupit pro tři zdravotní sestry, které jsme se u něho střídaly, tři barevné kytice a druhý den pokojně zemřel.

Můj život je naplněn péčí o umírající. Na svět se dívám očima svých pacientů a jejich rodin. Vstupuji do životních příběhů lidí, kteří potřebují profesionální pomoc, lásku a naději. Umírající lidé jsou trvalým darem pro celou naši společnost. Učí nás pravdivě žít, svými postoji nám ukazují, o čem lidský život je. Chtějí mít dobrou kvalitu života, netouží hovořit jen o své nemoci, ale zajímají se o dění ve společnosti, v rodině. Obracejí se na nás rodiny umírajících s prosbou o pomoc, a to na mnoha místech v ČR, kde tato služba stále chybí. Popisují mi situaci svých blízkých, jsou zoufalí a nešťastní. Bolí mne jejich bolest a utrpení, protože vím, že je možné mu dostupnými prostředky účinně zabránit.

Nepochopíme-li sami v sobě velikost doprovázení umírajících lidí, budeme se od smrti odvracet. Nepřijmeme dary, které nám umírající přenechávají. Lidé jsou dojati péčí, kterou jim prokazujeme. Přijímají lásku a něhu, s níž se staráme o jejich tělo. Odhalují nám jiný rozměr lidskosti. V hodinách, kdy jsou upoutáni k lůžku, přemýšlejí o svém životě, ale také o nás, kteří jim tuto službu prokazujeme. Svět, kde vládne pouze materiální zájem, je v okamžiku umírání shledán jako prázdný.

Nedávno jsem doprovázela roční holčičku s diagnózou spinální muskulární atrofie. Rodiče dcerku milovali silnou láskou. Byla téměř celá ochrnutá, potřebovala ventilátor, odsávačku a jiné zdravotnické pomůcky. V rodině byla ohromná něha, která mi pronikala hluboko do duše. I v těchto chvílích jsme dokázali prožívat vděk za každý den života dítěte. Rodina potřebovala profesionální pomoc, ale k tomu lásku, přijetí a pochopení. V doprovázení malé pacientky jsem se musela zcela podřídit rytmu rodiny a přijmout jejich postoje. Potřebovali blízkost, ale i odstup. Řídila jsem se intuicí. Plně jsem se angažovala v krizích, které dítě vzhledem k pokročilosti stavu prožívalo. Zemřela velmi něžně, v náručí své matky, v roce a půl věku. Doprovázení vyžaduje naslouchání našeho podvědomí. Tuto zkušenost nezískáte ve škole, nýbrž u lůžek umírajících pacientů, z těchto silných zkušeností.

Cesta k likvidaci slabých

Naši nemocní si přejí zemřít dobře. Nechtějí trpět fyzickou bolestí. Často v posledních chvílích předávají svým blízkým to nejlepší ze svého života. Pouští nás do svých upřímných bojů se smrtí. Když vstoupíte k lůžku těchto lidí, pochopíte, že své umírání přetváří v dar pro druhé. Umírání je cesta plodnosti, není to jen konec našich úspěchů, výkonnosti, slávy nebo významnosti mezi lidmi.

Spřátelit se s vlastní smrtí, to je úkol nás všech. Služba umírajícím lidem je láskyplná pozornost věnovaná druhému člověku, aby mohl důstojně žít zbývající úsek života. Sloužit druhým, když slábnou a přibližují se smrti, znamená umožnit jim, aby naplnili své nejhlubší poslání. Jak? Slovy, něžným dotykem, pohlazením, uchopením za ruku, udržováním nemocných v čistotě, nasloucháním, modlitbou nebo jen pouhou přítomností. Všechny tyto formy jsou způsobem, jak vyjádřit trpícím, že nám jsou drazí. Svými projevy účasti hlásáme pravdu, že umírání není jen nepříjemná sentimentálně nasládlá událost, ale je to rozhodující zápas o naprosté vydání se a zřeknutí všeho.

Tento kruh lásky, obklopující naše nemocné, má moc vnést do jejich nitra světlo a v umírání objevit naději. Přechod z tohoto života do nového je přechodem, který je třeba učinit ve spojení s druhými.

Je těžké pochopit, že náš život přinese plody skrze utrpení a bezmocnost. Uvěřit, že naše životy dojdou naplnění v závislosti na druhých lidech, vyžaduje obrovský krok vpřed. Ale ve slabosti se zviditelňuje zvláštní síla a láska, která je silnější než smrt. Naši pacienti se nedokážou bez pomoci druhých lidí často ani zvednout, přesto panuje u jejich lůžek atmosféra radosti, vlídnosti a důvěry, kterou nám prokazují.

Nepotřebujeme zákon povolující eutanazii. Pokud jej poslanci schválí, vzniknou v ČR novodobé koncentrační tábory, kde budou likvidováni slabí, postižení a staří lidé.

Musíte být přihlášeni k přidávání komentářů. Přihlašovací jméno a heslo obdržíte na Váš mail. Žádosti o přístup na web posílejte na adresu uvedenou v kontaktech. Děkujeme za Vaše příspěvky.