06. 09. 2011, 05:59

Slyšíme o svobodě...

Slyšíme o svobodě,...slyšíme o eutanázii... Hospicová péče v České republice, se v současnosti nachází ve zvláštním stavu existence. Máme zde řadu lůžkových hospiců, které se začaly budovat po Sametové revoluci. Svým způsobem se jednalo o určitý pokus navázat na stav, který zde byl před rokem 1948, protože hospicová péče vznikla ve středověku a postupně se rozvíjela až do dnešní podoby. Na Západě však mezitím vznikl další standard – domácí hospicová péče. Ta se nachází ještě na vyšší úrovni, protože nevyžaduje, aby se pacient stěhoval do příslušného zařízení. Může zůstat doma, což je pro každého nemocného jistě ze všeho nejlepší. S tím souvisí také jiné pracovní nároky. K pacientovi domů musí docházet zdravotní sestra a další členové týmu (dobrovolníci, sociální pracovník, duchovní atd.). S domácí hospicovou péčí tak vznikají vyšší nároky na čas zaměstnanců, snižují se však náklady na údržbu a pronájem prostor atd. Vidíme tedy zřetelné klady i zápory. Pokud však zohledníme zájem pacienta, tyto klady jednoznačně převažují. V ČR však hospicová péče tohoto typu prakticky neexistuje. Nejde o to, že by nebyli lidé. Jde o to, že chybí obecná politická i společenská vůle. Chybějící společenská vůle je vcelku pochopitelná, protože společnost problematiku nezná. Co však politická vůle? Základním argumentem jsou nedostatečné finance. Pomoc druhým a charitativní služby jsou komplexní záležitostí, kde je třeba finance rovnoměrně rozdělovat a to vše patří do nevýdělečné sféry. Ekonomickou realitu jistě ignorovat nelze. Avšak proč není domácí hospicová péče de iure zakotvena v legislativě? Protože ani politická sféra problematiku nezná a pokud ano, tak pouze povrchně z teoretické báze. Největšími zastánci domácí hospicové péče jsou pak nakonec ti, kteří díky smrtelné nemoci už někoho ztratili. Nejsou právě oni těmi nejlepšími svědky reality? A dopřává se jim sluchu? Mnohem častěji než svědectví těchto lidí, slyšíme v médiích hlasy politiků všeho druhu, kteří pro nemocné navrhují různá, údajně lepší a levnější řešení. Slyšíme slova o svobodě. Slyšíme o eutanázii... Můžeme se ptát: Kolik zastánců eutanázie bylo kdy v hospicu jako dobrovolník? Kolik se jich zajímalo o životní příběhy umírajících? Ten, kdo poznal umírajícího ví, že drtivá většina pacientů bojuje o každou další minutu života navíc. Že tito lidé přesvědčují často až naivně sami sebe, že je jejich stav lepší než ve skutečnosti – aby mohli ještě alespoň chvíli žít normální život. Ale co ti ostatní? Ti nemocní, kteří po eutanázii skutečně volají. Kde je jejich svoboda volby? Pokud už tedy vstupujeme do takové filosofické sféry, musíme si uvědomit, že svoboda volby musí být skutečně vždy jen a jen dobrovolná. Pacient, který je „dobrovolně“ tlačen ke smrti nemocí a zničenou psychikou, příbuznými, finančními problémy..., může být těžko označen za člověka, který se rozhoduje svobodně. Avšak i kdybychom připustili, že se smrtelně nemocný pacient rozhoduje zcela svobodně a že má na tuto volbu právo, další otázkou zůstává, kdo by tuto eutanázii prováděl. Zákon by se jistě nespokojil s tím, aby zde nebyla žádná odpovědná lékařská osoba, která by přinejmenším neměla odpovědnost za podané smrtící a uspávací látky; za oprávněnost požadavku na smrt apod. Odpověď: Někdo. Překvapivě nikdy neuslyšíme odpověď: Já! Možná je to proto, že i ti největší zastánci eutanázie, kteří sami tvrdí, že by v případě nemoci žádali pro sebe smrt, nechtějí vlastně zemřít. To co nechtějí, je utrpení. V tom je veliký rozdíl. A hospicová péče o ničem jiném není - o odstraňování utrpení. Nikoli však medvědí službou. Také se nesmí zapomínat na blízké smrtelně nemocného, kterým je třeba věnovat zvláštní péči i po jeho smrti. A pro to všechno je třeba, aby český právní systém tuto péči znal. Ne kvůli statistickému pokrytí země sítí hospiců. Ale kvůli tomu, že domácí hospicová péče už tolika lidem umožnila, aby prožili lehčeji všechny ty těžké dny, které nechce nikdo nikdy zažít. Mgr. Jakub Holman, CompLJ
Načítání stránky