Sedm let díků

Domácí hospic Duha slaví 25. 3. 2016 narozeniny. Již sedm let působí s vaší pomocí v Hořicích a přilehlém kraji. Mohli bychom při této příležitosti zavzpomínat nad starými fotografiemi a připomenout si milníky jednotlivých let. Každý z nich je částí bohaté historie jedné hospicové myšlenky, plné zajímavých lidí i okamžiků. Ale kde leží doopravdy základní kámen prvního domácího hospice? Zůstal několik desetiletí nazpět. Pojďme se podívat zpět v čase do let, kdy nikdo neznal termín domácí hospic. Představte si nemocniční pokoj, kde leží několik lidí. Od sebe jsou odděleni pouze plentami. Každý z nich má před sebou poslední dny života. Nejsou však všichni staří. Některým je přes dvacet, dalším přes třicet. Rakovina si zkrátka nevybírá věk, postavení ani majetkové zázemí. Je jich na pokoji několik, a přesto jsou zde zcela sami. Není zde nikdo, kdo by s nimi přišel pohovořit o životě, něco jim předčítal nebo zkrátka jen dělal společnost. Zdravotní sestry mají své jiné povinnosti. A tak je světem těchto pacientů jen prostor za plentou. Prostor se studenými stěnami, do kterých hledí každý zbývající den a tiše nebo nahlas v něm trpí svoje fyzické i psychické bolesti... Na tomto místě byl položen základní kámen domácího hospice. V bolesti pacientů, kterou někdo spatřil a začal rozmýšlet: Uzdravit je nelze, ale nebylo by možné je zbavit bolestí a umožnit normálnější způsob života? Nemohli by zůstat doma? V dnešní době umí léky dostatečně zvládat fyzickou bolest. Zdravotní pomůcky umožňují, aby péče o nemocného mohla probíhat doma. A tak začala dlouhá cesta hospice. Anebo bychom měli říci spíše: dlouhá cesta s hospicem? První roky se hospic potýkal s určitou dávkou nedůvěry ze strany veřejnosti. Jistě to nikomu nelze mít za zlé. Je přirozené, že lidé nevěří tomu, co neznají. Ale i tato cesta se nakonec proměnila, takže hospic mohl za celou svoji sedmiletou existenci pomoci více jak 120 onkologicky nemocným pacientům. Někoho doprovázel hospic pár dní, jiného několik měsíců. Někdo měl pevné zázemí v rodině, další zase neurovnané vztahy... Hospicová péče vlastně nemá univerzální návod jak pečovat o pacienta, protože ke každému pacientovi je třeba přistupovat jinak. Jedno je zde však společné - zachovávání důstojnosti člověka... Dlouhá cesta s hospicem pokračuje. Občas máme tendenci si říct, že už těch hospicových témat vlastně bylo dost. Že se to stále všechno opakuje. Že každý dnes chce budovat nové hospice a starat se o umírající. Vždyť o tom slyšíme ze zpráv dennodenně. Ten a ten politik, ta a ta politická strana, tyhle a tamty organizace chtějí podporovat hospice. Realita je však taková, že domácí hospicová péče ze zákona neexistuje a není proplácena zdravotními pojišťovnami. To neznamená, že by byla nelegální, ale že nemá ze strany státu oporu. Každý domácí hospic je tak permanentním existenčním dobrodružstvím, který žije pouze z podpory veřejnosti. Sedm let existence Domácího hospice Duha je tak sedm let díků. Sedm let díků za důvěru, kterou hospici věnují pacienti a jejich rodiny. Sedm let díků za výjimečné zkušenosti o skutečných hodnotách života - ten nejcennější dar, který nám dávají naši pacienti. A především sedm let díků vám všem, kteří svojí podporou umožňujete existenci této služby. Pokud jsme hovořili na začátku o plentách, byli jste to právě vy, kteří jste tento bolestivý anonymní prostor měnili na život v domácím prostředí. Ano, rozhodně nemůžeme říct, že během těch sedmi let bylo vše krásné a jednoduché. Hospicová služba je náročná fyzicky i psychicky. Ale právě to, že je za co děkovat, je nám důvodem, proč slavíme narozeniny Duhy. A proč je - společně s vámi - chceme slavit i příští roky.   Za tým domácího hospice   Jakub Holman