Podporují nás

Rozhovor

Co je domácí hospic Duha a jaká je náplň Vaší pracovní činnosti?

Domácí hospic Duha je zdravotně sociální zařízení, které pomáhá rodinám pečovat o své blízké v závěrečném období jejich života. Garantuje, že nemocný nebude netrpět fyzickou bolestí, bude respektována jeho důstojnost a v posledních chvílích života nebude sám. Tým tvoří zdravotní sestry, lékaři, sociální pracovníci, duchovní, administrativní pracovníci a účetní. Většina nemocných má onkologickou diagnózu a v průměru je naše péče poskytována jeden měsíc. Region, který obstaráváme, je do 30 km od Hořic. Máme pobočku hospice ve Vrchlabí, ve stejném personálním složení. Zázemí pro pracovní tým se nachází v budově Městské nemocnice v Hořicích.

Jak dlouho jste „na světě“ a jaké byly začátky?

Domácí hospic zahájil svou činnost před deseti lety. Začátky byly velmi složité. V našem regionu byla tato služba zcela neznámá, rodiny nebyly k péči povzbuzovány, nemocnice nebyly ochotné v počátku vzniku s hospicem navázat spolupráci. Pracovníci a dobrovolníci hospice museli velmi aktivně edukovat veřejnost, navázat vztah s nemocnicemi, lékaři, sociálními odbory, atd. Byl to běh na dlouhou trať.

Je třeba nějakého speciálního vzdělání, nebo i třeba jen určitých povahových vlastností? Každý pracovník hospice musí mít odbornou způsobilost ve svém oboru a k tomu vlohy a dary pro doprovázení umírajících lidí, dostatek lásky a empatie. Všichni naši zaměstnanci se v určitém období svého života rozhodli k tomuto druhu služby, pracují v malém týmu a vykonávají svou službu velmi erudovaně.

Uvědomují si umírající konečnost lidského života? Jak reagují na toto zjištění?

Uvědomují. Většinou přicházíme k pacientům, kteří jsou smířeni, protože mají za sebou dlouhou dobu aktivní léčby v nemocnicích, operační výkony, chemoterapie a radioterapie. Jsou vděční, že přišli domů a závěr svého života můžou prožívat ve svém přirozeném prostředí. Většinou se jejich stav po propuštění domů mírně zlepší. Svým blízkým, často ve chvílích posledních, předávají velké dary.

Jsou viditelné rozdíly mezi věřícím neb nevěřícím pacientem?

Nejsou. Každý člověk potřebuje v závěru svého života lásku, kruh bezpečí a ujištění, že je milovný a cenný. I věřící člověk může prožít závěrem života otřes víry, což bývá těžká zkouška nejen pro něho, ale i pro celou rodinu. Nemocný, který nemá žádné náboženské přesvědčení, naopak v době umírání velmi rychle dozrává k poznání, že život smrtí nekončí.

Věnujete se i příbuzným pacientům, posléze pozůstalým? Jsou vždy ochotní být ve všem nápomocní?

Rodina při přijetí pacienta do domácí hospicové péče podepisuje informovaný souhlas, že bude o svého blízkého pečovat 24 hodin. Jeden rodinný příslušník tím pádem nemůže chodit do zaměstnání. Lze využít sociální příspěvek na péči, který se pobírá až tři měsíce. Pozůstalým se věnujeme po smrti přibližně jeden rok. Navštěvujeme je doma, zvede do hospice, pořádáme setkání pozůstalých, které zahajujeme mší svatou. Někteří pozůstalí péči nepotřebují, ale většina si přeje po určitý čas se setkávat a o zármutku hovořit. 

Čeho se třeba týkají „poslední přání“?

Maminky svým dcerám rádi předávají recepty na oblíbená jídla v rodině, tatínkové se snaží předat synům zajištění technických záležitostí domu, zahrady, atd. Nemocní často vysloví přání, kde si přejí pohřbít a jak by mělo poslední rozloučení vypadat. V úplném závěru života potřebují klidné prostředí, bezpečí, přijetí jejich odchodu a hodně lásky v podobě objetí, polibku, či mlčenlivou přítomnost, která je silnější než slova. 

Co Vám jako obyčejné paní Janě Sieberové dělá radost i starost?

Ráda chodím do přírody na delší procházky. Miluji ticho lesa, jeho vůni a klid. Chodím plavat brzy na jaře a plavu, pokud je to možné, do pozdního podzimu. Voda je pro mne symbol svobody. Starosti přináší běžný život, těžko snáším neshody v rodině nebo v pracovním týmu. Zároveň vím, že toto vše k lidskému životu patří.

Umíte nechávat práci v práci? Umíte se oprostit s příchodem domů od práce?

Neumím. Prožívání smrti je vždy nové a zasáhne vás ohromnou silou. Je to jako zrození nového života. Nicméně pravidelně jezdím duchovně čerpat do kláštera sester karmelitek v Praze na Hradčanech. Stačí mi krátký pobyt, kdy se zastavím, fyzicky si odpočinu a napiji se z pramene kontemplativní modlitby. Do klášterů jezdím celých deset let.

Víte si vždy se vším rady? Je něco, co Vás ještě překvapí?

Nevím, ale hledám řešení společně s celým týmem. Učím se svůj názor pro jednotu ztratit. Překvapují mne kolegové, jejich osobní zralost a růst. Právě společenství odkrývá naše charaktery, dobré i špatné vlastnosti a nutí nás pracovat na svém nitru. Dá se říci, že hospic je vysoká škola moudrosti, pokory a lásky.

Co Vy a advent a Vánoce?

Přála bych si dobu adventu prožívat více v tichu, ale to se mi každoročně nedaří. Žijeme v době, kdy tlaky ve společnosti kladené na výkon, ubíjejí ducha. Člověk trpí shonem a nervozitou, která kolem nás panuje. Nelze se tomu vyhnout, je třeba to přijmout jako fakt a nenechat si vzít radost z přicházejících Vánoc. Těším se, že rodina bude pospolu, i s mou maminkou, že si vyjádříme lásku, blízkost, a že se Bůh nově narodí do našich srdcí.

Jana Sieberová

Musíte být přihlášeni k přidávání komentářů. Přihlašovací jméno a heslo obdržíte na Váš mail. Žádosti o přístup na web posílejte na adresu uvedenou v kontaktech. Děkujeme za Vaše příspěvky.