Rozhovor s těžce nemocným člověkem...

      Je nesmírně důležitý první rozhovor s těžce nemocným člověkem. Musíme i my být dobře připraveni, oproštěni od své vlastní úzkosti a být  v dobré duševní vyrovnanosti. Každý nemocný má své potřeby, které se dají splnit, pokud máme čas být u něho a naslouchat mu.      Mnozí nemocní jsou plni nervozity nad nevyřešenými a nevyřízenými úkoly v životě, často mají velkou starost o členy své rodiny. Jiní pociťují vinu nad skutečnými nebo domnělými "hříchy", a značně se jim ulehčí především za přítomnosti duchovního.      Opakovaně se setkáváme s tím, že už první rozhovor může pacienta osvobodit od nesnesitelného břemene.Vždy znovu se však divíme, když okolí v nemocnici a členové rodiny nechápou potřeby nemocného, ačkoliv by k vyjasnění mohla stačit jedna jediná otevřená otázka.      Nemocnému musíme dát upřímně najevo, že jsme připraveni převzít na sebe jeho starosti a jeho úzkosti. Toto jednání ovšem vyžaduje určitou zralost, která se získává zkušeností.      Rozhovor otevírá setkání dvou lidí, kteří spolu hovoří otevřeně a bez výhrad. Je dobré upozornit nemocného, že může nebo nemusí pokračovat v rozhovoru, padne-li slovo rakovina. Pacient buď uzná tento pokyn nebo prohlásí, že v daném okamžiku ještě není připraven k rozpravě. Sestra nebo lékař slíbí nemocnému, že přijde ve vhodnější době.     Jak poznáváme, jeden jediný rozhovor pomůže nemocného uklidnit, někdy i zmírní tělesné symptomy. Je nutné nemocnému věnovat svůj čas, vyslechnout všechny bolesti a starosti. Opakované rozhovory se nekonají pravidelně, nýbrž tehdy, kdy to dovolí fyzický a psychický stav pacienta. Tato naše pomoc znamená, že se nemocný snáze vyrovná s nepříznivými nápory všech těchto okolností.