Putovní výstava z hospiců Nevšední tvář radosti

      Výstava  fotografií z hospiců v ČR by měla proběhnout v lednu 2011 také v Hořicích.  Přečtěte si, jak výstava vznikla.

Spoluautorka o výstavě Nevšední tvář radosti

Čerčany - Prakticky po celý květen si mohli návštěvníci čerčanského Hospicu Dobrého Pastýře a Radnice města Benešova prohlédnout putovní výstavu Nevšední tvář radosti. Jedná se o fotografie z hospicového prostředí, jejichž autoři Hannah Bartíková a Luboš Ton (na fotu uprostřed) navštívili všechny české hospice. O tomto projektu jsme si povídali s prvně jmenovanou malířkou. Rozhovor vyšel v Benešovském deníku, autorem je Karel Souček.

Přidáno: 01.08.2010 14:52, přečteno: 15x

Kdo s nápadem fotit v hospicích přišel? Za vším je náhoda. Náhodou jsem před pěti lety onemocněla rakovinou prsu. Náhodou jsem to přežila a už rok po amputaci prsu mi onkolog dovolil jít na plastiku. Pak jsem ale zjistila, že na tuto operaci budu muset čekat další dva roky, neboť zdravotní pojišťovna počty takových výkonů limituje. Napsala jsem tedy své pojišťovně, proč tomu tak je, a náhodou se můj dopis setkal na stole u VZP se žádostí docenta Jana Měšťáka o to, aby onkologickým pacientkám s karcinomem prsu mohl dělat takzvanou rekonstrukci bez zbytečně dlouhého čekání. Ten stůl náhodou patřil empatické a vstřícné pracovnici Marii Korejsové Nikoličové. Za vším je tedy paní Korejsová? Ano, ta se postupem času stala mojí přítelkyní. Dopodrobna znala můj příběh i fotografie, které pro mé lékaře pořídil můj přítel, fotograf Luboš Ton. Ty fotky jsou uměleckým dokumentem, kterým jsme chtěli zaznamenat změny mého těla od ablace (odstranění prsu) až po jeho konečnou náhradu pomocí implantátu. Když se pak paní Korejsová dozvěděla, že Asociace hospiců shání nějakého citlivého fotografa, který by byl ochotný zdokumentovat život ve všech českých a moravských hospicích, tak usoudila, že možná budeme ti praví. Neměla jste obavy navštěvovat hospice, kde jste se asi setkávala s klienty, kteří svůj boj s rakovinou, na rozdíl od vás, prohrávají? Měla a nemalé, ale po první návštěvě v pražském hospicu Štrasburk jsem si byla jistá, že to zvládnu. Velmi mě překvapilo to klidné, voňavé a přívětivé prostředí, kde nikdo neplakal a netrpěl bolestí, což je, jak jsem později pochopila, hlavním cílem péče v hospicích. Zbavit lidi bolestí i strachu ze smrti a dovést je s nebývalou vlídností ke smíření se s osudem. Kdy a kolik hospiců jste navštívili? Fotografovali jsme celý jeden rok na přelomu let 2008 a 2009. Navštívili jsme všech třináct hospiců, které soustřeďuje Asociace poskytovatelů hospicové a paliativní péče, jejímž dobrým duchem je generální sekretářka Eva Černá. Udělali jsme více než tisíc fotografií a z nich bylo přetěžké vybrat sérii těch nejvýmluvnějších. Ty tvoří putovní výstavu Nevšední tvář radosti, jež byla pod záštitou tehdejšího ministra financí Miroslava Kalouska slavnostně otevřena v Poslanecké sněmovně ČR v březnu 2009. Od té doby se toulá po českých i moravských městech. Co vás na této práci nejvíce bavilo? S obdivem jsem sledovala profesionalitu, obětavost, ale i lidskou vstřícnost a pochopení personálu vůči svým svěřencům. To jsem vnímala jako nejtypičtější rys zaměstnanců ve všech hospicích bez výjimky. Všichni mi připadali téměř nadpozemsky trpěliví a laskaví, zároveň neuvěřitelně odolní vůči stresu, který na ně bezesporu při práci s těžce nemocnými a na jejich pomoc závislými, musí působit. Jejich samozřejmost, s jakou vykonávali i to, co jistě nemají v popisu práce, byla odzbrojující. Jak na vás působil čerčanský hospic? Čerčany v nás zanechaly nesmazatelnou vzpomínku. V době naší návštěvy nebyl hospic ještě úplně dokončený, a tak jsme měli možnost vidět, jak velký kus práce už tam byl vykonán a jak velký ještě bude třeba zvládnout. Dnes už je vše hotovo a myslím, že všichni zúčastnění mohou být právem na své dílo hrdí.V Čerčanech jsem se navíc setkala s krutou pravdou, že si ta zákeřná nemoc vybíjí svou energii i na malých dětech. Smutný obraz tříletého Matýska, tak malinkého v nepatřičně velké, dospělé posteli, jak tiše leží obložený spoustou plyšáků, s kterými si už nemůže hrát, se mi navždy vryl do paměti. Vy jste především malířka. Jak vám šlo a jak vás bavilo fotografování? Ano, máte pravdu. Jsem fotografka, která blahořečí jednoduchosti automatických digitálů, takže jsem se v tomto projektu ochotně ujala funkce asistentky pana fotografa a dospěla k novému sebepoznání. Netušila jsem, že dokážu během několika vteřin navázat kontakt s neznámým, navíc vážně nemocným člověkem a rozbořit tak jeho nejistotu a vzájemné rozpaky. Zjistila jsem, že mě baví režírovat "obraz" a došlo mi, jak rychle lze o ten nejlepší okamžik přijít, anebo jak si jej lze snadno zase přivolat. A věřte nebo ne, často jsme se u toho dost nasmáli.