Prožívání těžké nemoci

Vážné onemocnění přináší mezní životní situaci Pro pacienty a jejich rodiny nastává náročné období, na které nejsou většinou připraveni. Konfrontace s konečností lidského života vyvolává pocity ohrožení a ztrátu jistot. Nemoc mění mezilidské vztahy, přináší osamocenost. Porušuje se komunikace s rodinou, přáteli a spolupracovníky. Mladá žena, matka třech dětí, bojovala s pokročilou rakovinou sedm dlouhých let. Vyprávěla mi, že ji manžel v době nemoci opustil. Zároveň se mne při prvním rozhovoru otevřeně ptala, kolik času jí zbývá. Tato informace byla pro ni zcela zásadní, protože chtěla na smrt připravit své syny. Většina nemocných si nepamatuje první dny po sdělení těžké diagnózy Bývají často spojeny s alkoholem, antidepresivy, pocitem blízké smrti a koncem všech plánů. „Nic mne nebolelo, nebyla jsem unavená,“ vyprávěla mi má pacientka. Rozdíl mezi plným zdravím a smrtelnou nemocí činil pouze záznam vyšetření z preventivní prohlídky. Když mi lékař oznámil diagnózu, dostavila se u mne silná vnitřní krize. Přítomnost jsem prožívala jako těžké břemeno a budoucnost se přede mnou uzavírala. Ztrácela jsem životní smysl. Chyběla mi síla vyrovnat se s nevyléčitelnou nemocí, těžce jsem snášela své postupné fyzické omezení a závislost na ostatních. Mé zoufalství bylo všudypřítomné. Zdroj naděje Každý těžce nemocný člověk v období těžké nemoci v sobě začne hledat zdroj naděje. Rozpoznává nejvnitřnější oblast, kde je základ vlastní identity. Nemocní se trápí obavou, že zůstanou sami a opuštěni. Mají strach, že nebudou milováni a nebudou součástí ničeho, co je trvalé. Mění své dřívější priority a bilancují. Vzpomínají na životní zklamání, cítí viny, touží po odpuštění. V atmosféře důvěry a rodící se ho přátelství nám kladou otázky typu: „Existuje Bůh? Má člověk nesmrtelnou duši? Pokračuje život i po smrti? Setkáme se se svými blízkými? Jak vlastně vypadá smrt? Bolí smrt?“ Jak nemoc vnímají nejbližší? Často se domnívají, že nemocný potřebuje rozptýlení („aby na to všechno nemyslel“) nebo klid až izolaci. Mají sklon zatajovat špatné zprávy ze světa, chtějí poskytnout tiché a nerušené období. Nevnímají, že by nemocný v závěru života měl ještě něco „na starosti“ či „na práci,“ že by měl nějaké úkoly, které by měl naplnit. Je potřebné být v jednotě s nemocným člověkem, jít s ním jeho cestu bolesti a utrpení. Musíme se dokázat vzdát svých představ o umírání, cesta, na kterou jsme se vydali společně s nemocným, je cesta jeho, cesta originální a jedinečná. Touha po lásce Těžká nemoc odkrývá více než kdy jindy v životě nemocného člověka a jeho rodiny touhu po hledání, po lásce, která pokračuje za hranice lidského života, po věčnosti, po Bohu. Ani ateismus moderní doby nedokázal v člověku tyto touhy potlačit. Je třeba se dokázat „odtajnit“ a říci nemocnému, na jakých základech je život křesťana postaven. Co si přejí těžce nemocní? Touží zůstat součástí širšího světa. Nemají chuť mluvit pouze o své nemoci. Jsou vděčni, když nebudou izolováni od dění v rodině. Povzbuzuje je, když rodina a přátelé poznají, že mají zájem o druhé lidi. Jsou citliví a velmi vnímaví ke všem událostem. Duchovní péče Hlásá a brání jedinečnou hodnotu a důstojnost lidského života. Zastává se těch, kdo se ve zdravotnickém systému cítí bezmocní. Je zaměřena na duchovní složku osobnosti nemocného. Jako duchovní problémy pacienta či jeho rodiny jsou označeny pocity zoufalství, utrpení, viny, či potřeba odpuštění. Duchovní péče je péče o duchovní dimenzi nemocného člověka a také jeho blízkých. Může být vázána na konkrétní náboženství, např.: křesťanství, ale také může být širší – má vztah k nějaké nadpřirozené skutečnosti bez vazby na jednotlivá náboženství. Při příjmu pacientky do hospicové péče v rodině panoval zmatek. Rodinní příslušníci se v dobrém úmyslu snažili probudit v nemocné nereálné naděje na uzdravení. Viděla jsem, že nemocná zápasí s úzkostí z toho, že opustí život, že se musí rozloučit se svými dětmi a vnoučaty. Zahájila jsem upřímný rozhovor. Nemocná naslouchala a tiše mi sdělila, že se bojí zemřít. Rozhovor Je základním prostředkem v duchovní péči. Rozhovor je v prvé řadě o naslouchání, o společném hledání, o dobírání se odpovědí na těžké otázky. Nebojme se přiznat, že ani my nevíme, že i my máme strach. Dejme nemocnému příležitost, aby ventiloval, co má na srdci, jedině tak se otevírá cesta k oboustrannému rozhovoru. Téma duchovního rozhovoru si určuje z velké části pacient sám. Není to nezávazné povídání o podivuhodných věcech, ani nějaké náboženské školení. Je to důvěrné sdílení věcí lidského nitra a hledání opor pro obtížné životní situace. Rozhovor o smrti V duchovní péči dříve či později nastane rozhovor o smrti. Setkání s nevyléčitelnou nemocí znamená pro člověka velký otřes. I pro věřícího to může být zápas o víru, která mu byla celý život oporou. Tento rozhovor má někdy náboženskou dimenzi, jindy je rozhovorem bez náboženských témat, ale dotýká se hloubek života. Modlitba Potřeba modlitby je jednou z nejvýraznějších duchovních potřeb. Jedná se o záležitost velice intimní, o které mluví lidé jen tehdy, vnímají-li dostatečné porozumění a mají-li dostatečnou důvěru k tomu, komu svou potřebu sdělují. „Jsem nevěřící, ke křesťanství nemám žádný vztah,“ pravila rázně má nová pacientka s pokročilým nádorem plic. Jednoho dne jsem ji našla v pláči. „Bojím se zemřít, říkala mi v slzách. Pomodlete se prosím za mne.“ Víra Cílem péče o duši člověka je zmírňovat utrpení spojené s nemocí a smrtí. Připomínat uzdravující, pomáhající a usmiřující sílu náboženské víry. Respektovat duchovní potřeby lidí různých náboženství. Musíme také chránit pacienty před nežádoucím duchovním obtěžováním a poskytovat výukové programy pro pracovníky ve zdravotnictví. Také je nutné pomáhat ve společnosti si uvědomovat potřeby a požadavky umírajících lidí, ale i těch, kdo se o ně starají. Mezinárodní akreditační standardy pro nemocnice požadují, aby nemocnice měly vytvořený postup při zajišťování duchovních potřeb pacientů. V některých nemocnicích ale stále není běžná duchovní služba. Zdravotníci jsou často přetíženi a duchovní rozměr člověka si neuvědomují. Nejde o to dělat z lékařů a sester duchovní amatéry, ale je dobré si ujasnit potřeby nemocných v závěru jejich života. Kaplani zajišťují duchovní péči v některých nemocnicích a v hospicích. Vykonávají ji také laici, kteří byli profesionálně připraveni v oblasti této péče. Poskytují pomoc trpícím, ale i těm, kdo se o ně starají, v existencionálních, spirituálních a náboženských potřebách. Čím se zabývá duchovní služba? Lidskou spiritualitou obecně, nikoliv jenom náboženstvím. Je nabízena, nikoliv vnucována. Může být individuální i skupinová. Pokud je poskytována s jistou soustavností, hovoříme o duchovním doprovázení. Duchovní službou odpovídáme na existenciální nouzi umírajících lidí. Proto má duchovní služba tak velký význam právě ve zdravotnictví. Komu je nabízena? Všem, kdo si to přejí. Ať jsou jakéhokoliv náboženského vyznání, které uznává náš právní řád. Věřícím i nevěřícím. Rodinným příslušníkům. Nabídka duchovní péče má smysl tehdy, odpovídá-li na bytostné potřeby člověka v jeho životní situaci. Způsob, úroveň a intenzita duchovní služby se řídí: Okamžitým zdravotním stavem nemocného. Přáním nemocného, vždy musí cítit, že ji může kdykoli svobodně odmítnout, aniž by to vyvolalo nelibost. Jeho životními okolnostmi. Může být přerušena a znovu navázána. Kdo může poskytnou duchovní službu? Na základní úrovni zdravotní sestry, lékaři, vyškolení dobrovolníci. Je to především projevení našeho zájmu o nemocného člověka, vyjádření úcty k jeho osobnosti, posílení důvěry a vědomí, že je nemocný přijímán jako jedinečná bytost. Být s umírajícím člověkem v okamžiku smrti, je zcela zásadní. Smrt je totiž chvíle absolutní samoty. „Bezvědomí trvalo dlouho a tak jsem si lehla k manželovi, objala ho a vzpomínala na celý náš život. Děkovala jsem za každou chvíli s ním. Byl dobrým člověkem a najednou při tom vyprávění vydechl v mém náručí,“ vyprávěla mi manželka do telefonu. „Přijeďte prosím.“ Duchovní péče je i pro rodinné příslušníky V hospicové péči je nabízena duchovní služba pacientovým blízkým po celou dobu jeho nemoci. Věnuje se jim i po úmrtí nemocného. Rodina se cítí opuštěná, ale zároveň musí žít dál svůj vlastní život. Musíme si připomínat naše zemřelé a také jejich poselství, které nám tu svým životem a smrtí zanechali. Někdy toto poselství pochopíme až po smrti. Jana Sieberová