Proběhla konference "Kvalitní paliativní péče jako prevence eutanazie"
Téma zavedení eutanazie se s periodickou pravidelností objevuje na české politické scéně. Poslankyně hnutí ANO Věra Procházková začala připravovat zákon, který by umožňoval usmrcení pacientů lékařem, na základě jejich údajné vědomé žádosti.
Slovo „údajně“ zde nebylo použito samoúčelně, jak doložily výstupy z konference „Kvalitní paliativní péče jako prevence eutanazie.“ Toto diskusní setkání, které proběhlo na půdě Poslanecké sněmovny ČR, si dalo za cíl zmínit základní argumenty, proč je třeba eutanazii odmítnout a naopak věnovat širší pozornost paliativní péči. Konferenci zahájila její iniciátorka, paní poslankyně Pavla Golasowská. Přednášejícími byli: Marie Svatošová, zakladatelka hospicového hnutí v ČR, Marek Vácha, kněz a přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě UK, Robert Huneš, prezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče a ředitel hospice, Theo Boer, profesor etiky a bývalý člen výboru pro eutanazii v Nizozemí, Miroslav Mikolášik, anesteziolog a politik, Frank Jacob, lucemburský lékař a specialista na paliativní péči, Pavla Navrátilová, vedoucí lékařka Mobilního hospice Ondrášek, o.p.s.,, Jarmila Drábková, Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 2. LKF UK a FN Motol, Jana Sieberová, zdravotní sestra a zakladatelka Domácího hospice Duha, Jakub Kříž, advokát a Petr Wiselka s osobním příběhem o poskytování služeb domácí hospicové péče.
Z celé konference vyplynulo několik zásadních skutečností, které vyznívají v neprospěch zavedení eutanazie, nejenom z hlediska etického. Samotná eutanazie má být dle jejích zastánců dobrou a důstojnou smrtí, aby nevyléčitelně nemocný zbytečně netrpěl. Zdá se to být logické a na první pohled i neuvěřitelně lidské. Představa člověka křičícího bolestí a zmítajícího se na nemocničním lůžku není nic, co bychom přáli pacientům, naším blízkým a rozhodně ani sami sobě. Je lepší pokojně a důstojně odejít. Nicméně je to pouze představa, která již minimálně čtyřicet let neodráží stav reality. Žádný pacient dnes nemusí trpět, protože pokrok v medicíně dokáže zvládnout každou bolest. Pokud pacient přesto trpí, může za to špatně nastavená lékařská péče. Máme raději zabíjet naše pacienty kvůli pochybení a neprofesionalitě některých lékařů?
Navzdory tomuto argumentu byla v některých zemích EU eutanazie přesto zavedena. Belgie a Nizozemí od roku 2002 a Lucembursko od roku 2009. Díky tomu dnes můžeme provést patřičná zhodnocení užití legální eutanazie v praxi. Jedním z hlavních průvodních znaků je rozvolňování kritérií. Zatímco na počátku měla být eutanazie povolena pouze nevyléčitelným pacientům, na základě jejich svobodného souhlasu vyvěrajícího z nesnesitelného utrpení, po několika letech se setkáváme s jinou realitou. S dívkou, které byla umožněna eutanazie, protože se rozešla s přítelem. S nedobrovolným usmrcením důchodkyně, kterou její rodina musela na odchod „přidržet“… A v neposlední řadě ty případy, kdy se z lékařů stali samosoudci a realizovali eutanazii bez souhlasu pacienta. Následkem těchto jevů je, že onkologicky nemocní pacienti ze zemí Beneluxu začali odcházet za léčbou do zahraničí – ze strachu, že by mohli být ve své zemi usmrceni.
Chceme toto skutečně i v České republice? Konference došla k jednoznačnému závěru. Česká republika nepotřebuje eutanazii. Potřebuje kvalitní paliativní péči a především potřebuje návrat lidskosti do zdravotnictví. Jestliže přestaneme vnímat pacienta jako číslo v chorobopise, jestli se začneme zajímat skutečně o všechny jeho potřeby, vrátíme mu tím i smysl života. Proto je třeba zmínit i nepopiratelný fakt, že v českých hospicích pacienti o eutanazii nežádají. Kvalitní paliativní péče je prevencí eutanazie.
Jakub Holman
