Příběh ze sociální poradny

Statečná V sociální poradně domácího hospice přijímám telefon. Ze sluchátka zní roztřesený hlas, ze kterého je poznat naléhavost situace, ale také odhodlání. „Prosím Vás poraďte mi, maminka umírá, nechce zůstat v nemocnici, ale lékaři mě zrazují od péče doma. Nevím, co mám dělat.“ Informací přichází ještě daleko více a je třeba je třídit a rozebrat a hlavně v klidu vyslechnout. Proto si domlouváme osobní schůzku co nejdříve. Na setkání přichází mladá atraktivní žena, paní Jindra, s velmi laskavým pohledem. Její srdce přetéká starostí o maminku, která je nevyléčitelně nemocná a nyní je s komplikacemi zdravotního stavu hospitalizována na onkologii. „Maminka už byla doma, ale pro nezvládnutou bolest musela do nemocnice zpátky. Teď půjde domů klidně na reverz. Když byla velmi mladá, zažila těžké umírání své matky v nemocnici a nechce si to připomínat. Ona vlastně nechce, abych se o ni starala. Často se na mě zlobí, nadává mi, proč pořád něco zařizuji. Svou nemoc vůbec nepřijímá. Myslí si, že se jí doma udělá lépe a že se uzdraví. Ani s taťkou nemůžu počítat, že by mi pomohl. Úplně vytěsňuje, že je mamka nemocná. Doma se o tom nemluví. Nevím, jak jim mohu pomoci, když sami nechtějí. Vlastně mi mamka nadávala celý život. Jsem jedináček. Když babička zemřela tak brzy, neměl mamku kdo podporovat na škole a tak musela se studiem skončit a jít pracovat. Proto pro ni bylo velmi důležité, abych já studovat mohla. Rodiče mě drželi velmi zkrátka a měli na mě velké nároky. Asi mě chtěli uchránit od všeho špatného, co prožili, ale já jsem to nechápala. Vzbouřila jsem se a na vysokou školu už jsem nešla. Měla jsem nemanželské dítě a stala jsem se černou ovcí rodiny. Nikdy nebylo dost dobré, co jsem udělala. Řekla jsem si, že své dítě budu vychovávat jinak a také že můj život bude zaměřený na jiné hodnoty než na majetek jak tomu bylo u rodičů. I přes všechny urážky a výčitky jsem rodičům byla a chtěla jsem být stále nablízku. Našla jsem dobrého manžela a přestěhovali jsme se do města poblíž rodičům. Mamka mi nikdy neřekla, že mě má ráda, nebo že je za něco ode mě, nebo z mého života vděčná. Přesto bych jí teď chtěla splnit to, co si přeje a být u ní. Vlastně si teprve v rozhovoru s vámi uvědomuji, že za chováním mých rodičů stojí jejich životní zkušenost a že jim to nemůžu vyčítat.“ S kolegyní zdravotní sestrou vyjadřujeme paní Jindře obdiv a vděk za to že nachází ve svém srdci lásku, se kterou jedině může odpovídat dobrem na nepřijetí. Je potřeba společně nalézt konkrétní kroky pro její situaci. Uvědomuje si, že je to teď na ní. V zaměstnání si domluvit volno. S citem a odvahou zahájit rozhovor s maminkou o přijetí lůžkové nebo domácí paliativní péče. Pokud maminka nebude chtít slyšet, což se dá nejspíše předpokládat, paní Jindra jí chce splnit přání a vzít ji domů. Popisujeme tedy dál situace, které mohou doma nastat a jaké bude jejich nejlepší řešení, v jakém případě a na koho je možné se obrátit. Věnujeme pozornost sociální situaci, tatínkovi, který bude pomoc potřebovat a ostatním členům rodiny, kteří se mohou zapojit. Rády bychom pomohly více, ale v této chvíli není více možné. Proto jsme trochu překvapené, když paní Jindra vyjadřuje vděk. „ Je to poprvé v době nemoci maminky, kdy si na mě takto někdo udělal čas a otevřeně se mnou hovořil o všem potřebném, tíživém i bolestném co prožívám a co mě ještě čeká. V rozhovoru s vámi jsem si uvědomila, že nemám proč se na své rodiče zlobit a jsem schopna přijmout jejich cestu, i maminčinu cestu ke konci. Děkuji za konkrétní rady a za povzbuzení. „ Přirozeně nás napadá otázka, kde paní Jindra bere ke svým postojům a jednáním sílu. Hovoříme s ní také o významu duchovní pomoci pro rodiče i pro ni samotnou. „Boha neznám, rodiče víru neprojevovali. Ale jsem za všechny události svého života vděčná a nyní i za to, co jsem si během maminčiny nemoci uvědomila.“ Loučíme se s paní Jindrou s vírou, že stačí na to, co si předsevzala a předáváme s jejím svolením modlitebnímu společenství prosbu za pokojný odchod maminky. Jsme k dispozici na telefonu, ale popravdě si myslíme, že už nás paní Jindra nebude potřebovat. Za týden se zdravíme s paní Jindrou v telefonu. Teď již pokojným hlasem vypráví o tom, co se jí podařilo. Maminka ani otec žádnou službu nechtěli. Strávila tedy s maminkou pět dní doma. Tatínek jen přihlížel a mamince se postupně přitěžovalo. Když se velmi zhoršilo dýchání, zavolali rychlou zdravotní pomoc. Setkali se s velmi vstřícnými pracovníky, kteří celou situaci pochopili a na prosbu dcery podali léky a maminku neodvezli. Velmi citlivě promluvili s tatínkem. Po jejich odjezdu si paní Jindra lehla k mamince a ještě několik hodin ji ošetřovala a stále ji držela za ruku. „Mamka už nic neříkala, ale v poslední chvíli jí vytekly z očí dvě slzy. To, že mě u sebe nechala a ty slzy jsou pro mě, jako kdyby mi za všechno poděkovala a rozloučila se se mnou.“ Mě v telefonu také vyhrkly slzy, ještě když jsem slyšela: „Když maminka nad ránem vydechla a já jsem se běžela domů obléknout a zařídit pohřeb, taťka si k mamince lehl do manželské postele a měl možnost se s ní rozloučit sám.“ V té chvíli mě také napadlo slovo Statečná, které paní Jindru charakterizovalo. Ona se opravdu snažila konat to, na co stačila. S pokorou, bázní, ale odpovědností za svůj život a za rodiče, kteří jí život dali a sami na svou situaci nestačili. Svým chováním také pomohla tatínkovi přijmout postupně konečnost života maminky. Tím, že zůstala při nich i v tom nejtěžším. „Zní to možná hloupě, ale jsem ráda, že jsem to tak zvládla a bylo to moc krásné. Až se někdy uvidíme, ráda bych s vámi mluvila o novém rozměru, který i díky této zkušenosti ve svém životě pociťuji. „ Loučím se opět s poděkováním a nabídkou další pomoci pro tatínka a třeba i spolupráce s novou dobrovolnicí paní Jindrou. Mgr. Magdaléna Kolátorová