07. 04. 2016, 15:24

Představení nového Domácího hospice Duha Vrchlabí

1. 4. 2016 se ve Vrchlabí konalo představení nového Domácího hospice Duha Vrchlabí. O pár dní později se mne jedna paní zeptala, jestli to představení bylo pěkné. Musel jsem jí vyvést z omylu, že se nejednalo o žádné divadlo, byť se svojí kulturní vložkou přišly flétnistky a Marie Svatošová vyprávěla hospicové vtipy… Ne, ve Vrchlabí vznikl domácí hospic a veřejnosti mělo být představeno jeho poslání a pracovní tým. HV_61 HV_41 Nebudu však předbíhat a začnu od začátku. V pátek odpoledne jsem přisedl ke kolegyni do pracovního automobilu, cestou jsme nabrali ještě dlouholetého hospicového dobrovolníka a vyrazili směr Vrchlabí. Cesta tam trvá přibližně hodinu, ale utíkala rychle. Uvažoval jsem nad tím novým začátkem, protože jsem měl před sedmi lety možnost pozorovat postupný vznik domácího hospice v Hořicích. A teď vzniká dceřiný domácí hospic ve Vrchlabí. Důvodem se stala dostupnost (resp. nedostupnost) domácí hospicové péče v oblasti Krkonoš, protože z Hořic je to přece jen příliš daleko. V čem bude začátek stejný a v čem jiný? Jak moc tento krok změní Hořickou Duhu? Otázek bylo mnoho. Pak najednou náš automobil zastavil kousek od cíle – Divadelního klubu Vrchlabí, kde se mělo vše odehrávat. Před vchodem nás vítali skauti ve svých stejnokrojích a posílali nahoru do patra se slovy: „Jídla a pití je tam už připraveného spoustu.“ „Tak to jdeme správně,“ odvětil jsem. V patře byla šatna a pak dveře vlevo, odkud už byl slyšet hukot lidských hlasů. Vešli jsme dovnitř, kde bylo v prostranství před pódiem množství kavárenských stolků. Pozdravili jsme se se známými tvářemi a čekali na zahájení. Zatímco se prostor vyplnil hosty, dorazily na pódium čtyři mladé flétnistky ze ZUŠ Karla Halíře a uvítaly nás jakousi barokní skladbou. A pak už na pódium vystoupil muž v brýlích a obleku a ujal se moderátorské funkce. Představil se jako Petr Chlápek – jistě k překvapení mnohých hostů – nikoli zaměstnanec místního Divadelního klubu, ale farář vrchlabské evangelické církve. Ujal se své netradiční role zcela přirozeně a vtipně. Na pódium byla následně pozvána MUDr. Jana Michlová, aby představila nově vznikající pobočku Domácího hospice Duha ve Vrchlabí. Její postoj s mikrofonem v ruce působil nejistě. „Moc mluvit neumím,“ řekla. Opak však byl pravdou. Nejistý byl postoj, ale nikoli slova. Zaznělo vše, co na úvod o domácím hospici zaznít mělo, bez jediného zakoktání nebo zamyšlení.   Hospice mají svojí babičku a maminku   A pak vše zcela plynule pokračovalo. Petr Chlápek zmínil, že každé dítě má své rodiče a prarodiče, proto pozval na pódium „babičku – zakladatelku českých hospiců“ Marii Svatošovou. Hospic je vážné téma – řekli byste si. Onkologická onemocnění, umírání, ztráta… zkrátka v hospici naleznete všechno možné, jenom ne humor. Přesto otázka Petra Chlápka: „Mohla byste nám říci nějaký hospicový vtip?“ doktorku Svatošovou nijak nevykolejila a příliš dlouho nad ním nepřemýšlela. Ostatně, jak zaznělo od všech dalších hostů, v hospici jde především o lidskost. A ta se bez upřímného úsměvu neobejde. Pokud mají hospice babičku, tak domácí hospice mají svojí maminku. O svojí cestě k hospici promluvila Jana Sieberová, zakladatelka Domácího hospice Duha v Hořicích. Ta pozvala na pódium ještě svého manžela, současného ředitele hospice, MUDr. Pavla Siebera. Bylo to více než symbolické, že publikum, během krátkého časového úseku, mohlo být vpraveno do historie českých hospiců jejich hlavními aktéry a zakladateli. Promluvili ještě zástupci obce Vrchlabí: Michal Vávra a Alfred Plašil. Kraj zastupovala paní PharmDr. Jana Třešňáková, která též promluvila o vlastní rodinné zkušenosti s onkologicky nemocným. Pak již nastal vhodný čas předat slovo konečně domácím. Na pódium se vrátila Jana Michlová, aby všem představila základní tým domácího hospice ve Vrchlabí: Alenu Johnovou, dobrovolnou sociální pracovnici a Janu Janhubovou, zdravotní sestru. Všechny tři ženy publikum přesvědčily, že v Domácím hospici Duha Vrchlabí bude na prvním místě pacient a základním kamenem celé péče bude její dostupnost a zachování důstojnosti celého člověka. Avšak protože je k takovému dílu třeba více než jen lidských sil, vystoupil na pódium také královéhradecký světící biskup Josef Kajnek, aby novému hospicovému dílu udělil požehnání. Některé církevní tituly, které mu Petr Chlápek udělil jaksi navíc - s odvoláním na internet - odmítl se slovy: „Těm internetům nevěřte.“   Našim pacientům říkáme pravdu   Po další hudební vložce se všichni aktivní účastníci shromáždili znovu na pódiu, aby zodpověděli otázky Petra Chlápka. Nejvíce mi v paměti utkvěla asi příhoda, kterou vyprávěla Marie Svatošová o stařičké pacientce. Té byla odepřena přirozená smrt a její život prodloužen o několik hodin – utrpení - zbytečnou intubací. Odpovědný lékař to odůvodnil slovy: „Na někom jsem si to musel vyzkoušet.“ V souvislosti s tím jsem se musel zamýšlet ještě nad větou Pavla Siebera: „Našim pacientům říkáme pravdu.“ Co vlastně chce tedy hospic pro pacienta? Aby zemřel? Aby žil? Hospic chce úlevou od bolestí fyzických i psychických darovat pacientovi to nejlepší využití času, aby mohl svůj život poklidně uzavřít. Přirozenou cestou, avšak bez zbytečného utrpení navíc. Proto přirozené smrti ani nijak nebrání. Vyprávění aktérů skončilo a Pavel Sieber ještě zodpověděl otázku z publika ohledně financování. Domácí hospicová péče je provozována výhradně díky darům, protože zdravotní pojišťovny ji nijak neproplácejí. Tím byl čas akce vyčerpán. Představení domácí hospicové péče ve Vrchlabí skončilo a všichni přítomní si mohli odnést spoustu vážných i humorných dojmů. A protože vždycky existuje nějaká naděje přesahující dokonce i lidský život a smrt, sloužil pan biskup Kajnek ještě mši svatou v kostele sv. Vavřince. Po mši jsme si ještě mohli prohlédnout kontaktní pracoviště nového hospice na místní katolické faře. Nová dřevěná podlaha, která byla zaplacená z benefiční akce prodeje židlí, ještě voněla novotou. Byl to zvláštní pocit stát po sedmi letech opět u zrodu něčeho nového. Anebo možná už ne tak nového. Na začátku jsem hovořil o tom, jak moc vznik pobočky změní asi Duhu v Hořicích. A napadá mne pouze jedna odpověď. Duha zůstane stále stejná. Stále bude mít spoustu rozmanitých barev. Jen bude zase o něco blíže k tomu pokladu na svém konci. Ke svému cíli – poskytovat domácí hospicovou péči všem, kteří ji potřebují.   Jakub Holman
Načítání stránky