Právo na pravdivé informace

    Pro vybudování nosného vztahu s pacientem, je úvodní rozhovor. Ten musíme vést citlivě, protože je třeba vytvořit empatickou atmosféru, v níž nemocný získá jistotu, že dostane na své otázky upřímné odpovědi. Většina nemocných tuší svou diagnózu dříve, než je lékař informuje. Pacienti mají ovšem právo nebýt informováni, pokud si to nepřejí. Měli bychom tedy rozhodně respektovat svobodnou volbu v rozhodování každého člověka.    Pravda o zdravotním stavu nemůže být jednorázovou informací. Brutální vysvětlení pacientova stavu, neslouží pravdě a ani pacientovi, snad jedině lékaři, který si splnil nemilou povinnost. Pravda musí být procesem hledání a nalézání smyslu v těžké nemoci. Schopnost vést pravdivě rozhovor orientovaný na pacienta a konkrétně na fázi jeho choroby je nesmírně důležitá.    Do rozhovoru s umírajícím by měli být zapojeni jeho blízcí. Nemocný by měl mít možnost hovořit otevřeně o svých otázkách, starostech a úzkostech. Je potřeba čas, aby těžce nemocný člověk zpracoval to, co slyšel. Podle E. Kublerové-Rossové, je přijetí smrti určitým procesem. Po fázi popření následuje vzpoura proti smrti, pak dochází ke smlouvání a prosbám, aby se smrt ještě pozdržela. Když se stav zhoršuje, upadá pacient do deprese a nakonec přichází konečná fáze- přijetí.     Vyrovnat se s historií, minulostí i budoucností, s životními zkušenostmi, se sociálními vztahy umírajícího - to předpokládá velkou lidskou zralost. Do jisté míry je to umění. Medicína by se tedy měla ještě naučit umění, jak nemocného s porozuměním doprovázet. Pacient, který se loučí s konečností svého života, jeho rodina, přátelé, ale také zdravotníci, se musí s touto situací vyrovnat.    Mohou nastat konfliktní situace. Vlastní nepřiznaná úzkost před smrtí, kterou cítí lékař, který má s nemocným komunikovat o jeho zdravotním stavu, může znamenat falešné informace pro pacienta. Taková neupřímnost vede k odcizení mezi pacientem a lékařem a vzniká bariéra lži. Po všechny okolo to znamená zvláštní druh stresu. A toto všechno zatěžuje nemocného víc, než ohleduplné sdělení pravdy.    Pravdu ale nemocný potřebuje, aby mohl zvládnout umírání jako poslední, nejobtížnější úkol svého života. Jde tu o uspořádání všech jeho záležitostí, zpracování dosud nevyřešených lidských problémů, včetně své přípravy na rozloučení se životem.    Důležitým tématem s umírajícím může být také rozhodování o omezení terapie, dokonce ukončení terapie, případně odmítnutí resuscitace a intenzivní péče. Lékař je v takovém dialogu kompetentní, aby nemocnému vyložil možnosti jeho léčby. Pacient je kompetentní, aby sdělil své hodnotové priority, které je třeba respektovat. Jeho okolí by mělo být o těchto prioritách včas informováno.    Právo na pravdivé informace má základ ve všech dokumentech o lidských právech. V Konvenci Rady Evropy o lidských právech z roku 1996 v článku č. 10 čteme: "Každá osoba má právo na informace o všech údajích, jež byly shromážděny o jejím zdravotním stavu. Pokud však některá osoba informována být nechce, je třeba její přání respektovat."