Pravda, naděje a láska...

      Jedním z práv člověka je znát pravdu o svém zdravotním stavu. Pravdivé obeznámení s jeho zdravotním stavem mu umožňuje postavit se vlastnímu osudu, přijmout jej a objevit v něm smysl.     Dnešní diskuse o sdělování pravdy nemocným se ubírá spíše tím směrem kdy a jak pravdu sdělit, a právo člověka na to znát pravdu, předpokládá jako samozřejmost.       Otázka "kdy" a "jak" je otázkou individuality osoby, které se pravda sděluje. Přesto můžeme říci, že sdělování pravdy má svá pravidla. Předně se musí dít v atmosféře lásky. Zásadně nemá  takové sdělení brát nemocnému naději.        Pravda nemá povahu jednorázové informace, nejde zde tedy jen o znalost, ale také o přijetí a postoj, který zaujmeme. Pravda je spíše procesem hledání a nacházení smyslu v tomto důležitém životním úkolu a v této životní fázi.       Důležitá je zásada, že každá pravda má svůj čas. Může být předávána postupně s ohledem na to, je-li nemocný ve stavu ji unést.        Důležitým poznatkem, který mám z vlastní zkušenosti s umírajícím je poznání, že většina nemocných tuší, nebo jsou si vědomi svého vážného stavu bez ohledu na to, jestli jim to někdo sdělí.       Nemocného musíme vnímat jako jedinečného a nezastupitelného člověka. Musí mít příležitost něco dělat, projevovat se a důležitým předokladem toho všeho je  zázemí.       Splněním předchozích podmínek dochází  k přerodu iluzí v naději. Jako se děje pravda ve vztahu, děje se v něm i naděje. K naději patří i touha po věčném životě. Je stejná u všech lidí, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věřící.       Všichni si totiž  nějakým způsobem představujeme svou nesmrtelnost - doufáme ve své dílo, či potomstvo, ve kterém budeme žít dál...