03. 02. 2011, 23:17

Onkolog Andrysek : Ke hrobu se má člověk prochechtat Setkat se s prof. MUDr. Oskarem Andryskem, DrSc., je vždy silný zážitek. Nikdy nepůsobí jako nudný vědátor, ale jako vitální stařík s jiskřičkami v očích. Život zasvětil onkologii a pomohl několika tisícům pacientů. I přesto, že sám rakovinou onemocněl. Jak se vám stárne? Není to lehké. Protože se mnou ještě stále šije temperament mladších let, jen moje koleno mi denně připomíná, že asi na tenis nebudu moci jít, i když už jsou kurty suché. Bojím se vlastní stárnutí připustit, asi bych začal stárnout i psychicky. Stárnutí je vždycky blbý.   Jak se vám žije s tím, že vaši pacienti jsou mladší než vy? Vždycky se podívám na datum narození a mám pocit, že proti mladším pacientům ještě hodně můžu. Naopak u těch starších cítím obdiv k tomu, čeho jsou navzdory své nemoci schopni.   Bál jste se někdy, že sám dostanete rakovinu? To taky není pěkná otázka. Kancerofobie neboli strach z rakoviny potrefuje i mě, i když se tomu bráním. Nejvíc jsem se zabýval nádory trávicího traktu, žaludku, játer, střev. Měl jsem mnoho pacientů také s nádory tlustého střeva. Od té doby je každá zácpa u mě spojena s otázkou, není tam někde nádor, který překáží? Časem jsem to musel potlačit, jinak bych trvale musel žít s neustále zavedeným kolposkopem do zadku, do kterého by kolegové denně nahlíželi, jestli tam něco neroste. Ale teď vážně. Dokonce mi bylo dopřáno, že jsem onemocněl nádorovým onemocněním, naštěstí ten nádor byl dobře léčitelný.   Jaké to tehdy bylo? Od té doby uběhlo už dvacet tři let. Měl jsem lymfom, neobvyklou kožní formu. Sám jsem přišel za kamarádem a řekl mu, ať to uřízne, jestli v tom není nádor. Samozřejmě že byl. Svěřil jsem se do péče kamaráda, velkého odborníka. On do mě lil cytostatika a já to doma tajil. Tvářil jsem se hladově, když se mi chtělo zvracet. Nakonec to rostlo dál, a tak jsem šel do knihovny a zjistil, že tento velmi neobvyklý typ nádoru byl popsán asi ve sto případech. Samozřejmě že musím mít něco extra. Ale na tento nádor umřeli jen dva pacienti, protože se u nich objevily nějaké komplikace. Zjistil jsem, že na to nezabírá chemoterapie, ale záření. Vymyslel jsem si postup léčby, kdy jsem na nádor kladl fólie s měkkým zářením, a postupně jsem to vyhubil. Po dvou letech jsem měl pokoj. Byl to neocenitelný dar, protože jsem poznal, jaká je psychika pacienta postiženého nádorem a co musím udělat proto, abych pacientovi pomohl.   Co děláte proto, abyste se opět nestal onkologickým pacientem? Přestal jsem kouřit a dost jsem se s tím popral. To není vůbec snadné. I když Mark Twain říká, že přestat kouřit je lehké, protože on sám přestal už čtrnáctkrát. Malinko dbám na zdravotní režim. Jako obtloustlý pán se nepřekrmuji. Zeleninu moc nejím. Koupím ji a až shnije v lednici, tak koupím novou, abych věděl, že zeleninu vážně kupuji.   Kde berete pro svou práci energii? Když člověk zůstává na tomto světě s dobrým temperamentem, tak si říká, že je existence, které někdo říká Bůh. Já patřím mezi ně. Mě tu nechává kvůli tomu, že jsem lidem užitečný. Tak se snažím oplácet to, že se každé ráno probudím a je mi dobře, tím, že pomáhám jiným lidem. Snažím se být veselý. Poté, co jsem si prožil sám rakovinu, se snažím brát tyto věci na lehkou váhu. Stejně jednou musím umřít. Je lepší se k hrobu prochechtat než proplakat.   Stojíte za objevem souvislosti mezi psychickým stavem pacienta a výskytem rakoviny. Jak jste na to přišel? Všichni známe situaci, kdy člověka opustí životní partner a on upadne do hlubokého smutku, načež velmi brzy umírá. Zjistilo se, že tito lidé upadli do deprese a nezvládli to, že jsou sami. V jejich mozku je takový endokrinní systém, který ochromuje buňky řídící buněčnou imunitu, a ta buněčná imunita je vnitřní policie, která zabraňuje růstu nádorů, dokud je rakovina v počátku. Tak jsem si řekl, že se nemůže nic stát, když se budu snažit pacientům s nádorem trošičku psychicky pomoct. Výbornou školou pro mě byla vlastní zkušenost s rakovinou. Zkrátka pacient by neměl být depresivní a musí své onemocnění brát sportovně. Když jsem se nedávno zabýval výsledky terapie metastáz v játrech, což před 15 lety bylo téměř neléčitelné onemocnění, všiml jsem si, že pacienti, které se podařilo držet v dobré náladě, jsou stále ještě tady v plném zdraví. U plaček se mi vyléčení většinou nepodařilo. Ták a teď jsem vám vyzradil tajemství své doktorské kuchyně. Dobrá mysl je také prevencí nádorů.   Proč už dávno nejste v důchodu? Protože bych zcepeněl. Milostivá, já to vidím u svých pacientů. Nejdřív se rozhodnou pro zasloužený odpočinek, pak začnou odpočívat v posteli a přestanou se tolik mýt, když jsou jen v peřinách a tam je čisto. Nakonec se přestanou převlékat a zůstanou jen v pyžamu. No, pak už jen leží a konec znáte všichni. Moje záchrana je v tom, že musím stále něco dělat. Práce mě těší a baví. Na stará kolena jsem opustil život stárnoucího vědce na lékařské fakultě a dělám primáře v následné péči v zámku Měšicích. Tady můžu pacientům s nádorovým onemocněním předávat trochu životní energie.   Kolik pacientů vám prošlo rukama? Lze to vůbec odhadnout? Byl jsem hlavně výzkumník, a tak jsem se k pacientům musel někdy probojovávat. Ale v posledních dvaceti letech mi přibývalo klinické práce. Myslím, že jsem se staral o několik málo tisíc pacientů.   Kolik z nich se vyléčilo? Přesná procenta nemám. Ale mnoho pacientů se vrací pod záminkou kontrol. Vypijeme kafe, popovídáme si a já mám z nich radost.   Jaká je v současnosti šance na vyléčení pro pacienty s rakovinou? Veliká. Dnes soudíme, že více než polovina pacientů se zhoubným nádorem se může vyléčit. Samozřejmě že po čase může vzniknout nový nádor, ale i zde je šance na vyléčení. Rakovina už dávno neznamená rozsudek smrti. Ale někdy si to pacienti zkazí sami.   Jak to myslíte? Občas se stane, že pacient uteče od lékaře k šarlatánovi v dobré víře na uzdravení. A to i přesto, že má velmi dobré šance na vyléčení. Léčitel podvodník pak vysílá různé energie, dává mu bylinky, nutí ho držet nesmyslné diety a hlavně mu zakazuje klasickou léčbu. Tím se nesmyslně prošustruje čas, který je u onkologických pacientů velmi drahý. Výsledkem je, že se k nám vrací pacient ve velmi vážném stavu. Občas už ho není možné zachránit. Přitom by stačilo, kdyby se začal léčit včas. Proto bych postavil léčitele před soud za napomáhání k vraždě.