Postřehy ze stáže studentky v Duze...

Víte, předem upozorňuji, že nejsem žádná pisatelka a mé slohové práce byly spíše průměrné až podprůměrné, takže za to mě prosím omluvte. Dostala jsem prosbu, abych sepsala své pocity z mé praxe v Domácím hospici Duha v Hořicích. Já té prosbě samozřejmě vyhovím, protože je to pro mne čest. Předem se omlouvám za mé nedostatky v textu.   ,,Tak Kačko.. kam jdeš vůbec na praxi?“ ,,..No chtěla bych jít do hospicu.“ ,,Týjo.. tak to jsi dobrá, vždyť je to takové depresivní..“   Koncem mé prázdninové brigády jsem po dlouhém odhodlávání se napsala na facebookovou stránku HOSPICE DUHY, jestli bych k nim mohla na praxi. Vzhledem k tomu, že bylo celkem pozdě večer, tak jsem ani neočekávala odpověď a pomalu jsem šla spát. Jen co jsem ulehla do postele, přišla mi zpětná vazba z hospice. Už když jsem jen viděla, jakým stylem to bylo napsané, bylo mi jasné, že v tom je něco více než jen člověk, ten kdo mi odepsal, mě podpořil hned v prvních řádcích té zprávy a ani se nezlobil, že píšu takhle pozdě. Poslal mi kontakt na paní Sieberovou, prý ať jí zavolám. Chvíli mi trvalo než jsem ji zavolala, ale koncem léta jsem si uvědomovala, že praxe se blíží a já ještě nemám nic domluveného, tak jsem neváhala a zavolala.. No vzali mě :)   Víte, já jsem tam ten první den přišla a když jsem otevřela dveře do hospice, měla jsem v hlavě různé pocity, pak jsem chvíli přemýšlela, jak se k nim vlastně dobudu (nemají na dveřích kliky, ale koule), tak jsem zazvonila na zvonek, otevřel mi snad anděl, byla jsem seznámena se všemi členy ,,rodiny,, (=pracovní tým). Pozvali mě, abych se s nimi nasnídala. Já jsem byla úplně mimo, nikdy jsem toto nezažila, přitom je to škoda, protože podle mě to neuvěřitelně utuží vztahy mezi kolegy, zavedla bych to všude :).   Hned jak jsem přišla, nadchli mě tam tři věci:  

1. Byla to snídaně, je to opravdu krásný zvyk.
2. Po snídani se šli všichni pomodlit, bylo to krásné, tak rodinné.
3. Když jsem přišla mezi členy hospice, už od prvního pohledu bylo vidět, že to jsou všichni andělé. Kdybyste viděli ty jejich oči! To co z nich zářilo, byl tak neuvěřitelný pocit, který si ve svém srdci budu nosit do konce svého života. Přála bych to zažít opravdu každému člověku.

  Během snídaně jsme si naplánovali den a já měla možnost jet do rodin, jela jsem se sociální pracovnicí Magdou a zdravotním bratrem Vojtou. Měla jsem tolik otázek a takový strach, že se na něco zapomenu zeptat. Jeli jsme za pánem a pak za paní. Pán byl srandista, pořád měl zajímavé připomínky, dali mu infuzi. Potom jsme jeli za další paní. Byla hodně dušná, špatně se jí dýchalo. V tom všem bylo však krásné vidět, jak rodině na mamince záleží, aby mohla spát v jedné posteli s manželem, upravili jí postel tak, aby tam nic nepřekáželo, a aby jí to vyhovovalo. Po mé předešlé praxi bylo pro mne překrásné vidět, jak má rodina zájem se postarat o svojí maminku, či tatínka. Ta těžce nemocná paní byla opravdu úžasná a starostlivá, když jsem odcházela, podala mi ruku a začala mi špitat do ouška něco moc hezkého.   Potom jsme dorazili znovu za pacientem, u kterého jsme byli už ráno. Byla jsem s ním chvíli sama, tak jsme si povídali a on mi tak pak během chvíle ticha položil otázku: ,,Jak dlouho to bude ještě trvat? To umírání je dlouhé“. V tu chvíli to pro mě byl šok, já nevěděl, co mám ale odpovědět, tak jsem tam u něj jen tak potichu stála a mlčela. Nevěděla jsem si s tím rady.   Moje praxe utíkala stále rychleji a rychleji, a každým dnem mi docházelo, že brzy skončí a já se dozvídala nové a nové věci a nové příběhy, které mě obohacovaly a každý byl silný a přitom tak moc nádherný.   Dozvěděla jsem se v Duze, že rychlá smrt není krásná. Dozvěděla jsem se, že duše člověka, je jedna z nejdůležitějších věcí, je potřeba jí také před smrtí ošetřit a většině lidem, kteří umírají sami v nemocnici duši nikdo neošetří. Dozvěděla jsem se, že euthanasie není dobrá věc, člověku totiž může uniknout tolik důležitých věcí…, to mávnutí křídla sokola, ve kterém by ten člověk, který umírá, mohl najít odpověď. Dozvěděla jsem se, že lidé jsou nejhezčí před smrtí, protože jsou upřímní a nemusí nic skrývat, jednoduše odkrývají své vrstvy, které postupně opadnou a s těmi padajícími vrstvami se nacházejí jejich duše a z ní plynou otázky, na které by se mělo odpovídat.   Věřím, já vím, že věřím v něco, každé ráno se vzbudím a poděkuji, každý večer jdu spát a také děkuji. Jsem nějakým způsobem spojená s něčím, co je mezi nebem a zemí, jen nevím co to je. Věřím, že kdybych měla tu možnost být v tomto zařízení déle, našla bych to, co hledám nebo s čím si nejsem ještě tak jistá. Prostě bych uvěřila. A i kdyby tam Bůh nebyl, už vím, že stejně spojuje na světě spoustu lidí, dodává jim energii a pokoj, který ve většině případů způsobuje krásný odchod z tohoto světa, protože lidé si nadějí v další pokračování života ošetří své bolavé srdce. Také vím, že touží po odpuštění, odpuštění, které jim nemůžu dát já a ani žádná zdravotní sestra, ale musí ho dát kněz.   Jinak, myslím, že to není náhoda a že jsme byli s jedním pacientem, který umíral, nějakým způsobem propojeni. Myslela jsem na něj každým dnem a dnes, když mi končila praxe tak zemřel a já nikdy v životě nezapomenu na to jeho pa, pa… Provázel mě mojí praxí tak trochu jinak, dá se říct, že jsme spolu nastoupili a spolu taky odešli.   Doufám, že jsem napsala, vše, co jsem napsat chtěla. Hlavně bych moc chtěla poděkovat celé hospicové rodině za to, že jsem s nimi mohla strávit mojí praxi a být s nimi. Byly to pro mě posvátné chvíle. A za to Vám všem patří velké díky!   S láskou,   Kateřina Minarčíková